Burza cenných papírů nebo akciový trh je veřejný subjekt (volná síť ekonomických transakcí, nikoliv fyzické zařízení nebo samostatný subjekt) pro obchodování s akciemi (podíly) a deriváty společností za dohodnutou cenu; jedná se o cenné papíry kótované na burze cenných papírů i o cenné papíry obchodované pouze soukromě.
Velikost světového akciového trhu se na začátku října 2008 odhadovala na přibližně 36,6 bilionu dolarů. Celkový světový trh s deriváty byl odhadnut na přibližně 791 bilionů USD nominální hodnoty, což je jedenáctinásobek velikosti celé světové ekonomiky. Hodnotu trhu s deriváty, protože se udává v nominálních hodnotách, nelze přímo srovnávat s akciemi nebo cennými papíry s pevným výnosem, které se tradičně vztahují ke skutečné hodnotě. Navíc se naprostá většina derivátů vzájemně “anuluje” (tj. derivátová “sázka” na to, že určitá událost nastane, je kompenzována srovnatelnou derivátovou “sázkou” na to, že tato událost nenastane). Mnoho takových relativně nelikvidních cenných papírů je oceňováno jako oceněné podle modelu, nikoliv jako skutečná tržní cena.
Akcie jsou kótovány a obchodovány na burzách cenných papírů, což jsou subjekty korporace nebo vzájemné organizace specializované na sdružování kupujících a prodávajících organizací ke společnému obchodování s akciemi a cennými papíry. Největším akciovým trhem ve Spojených státech je podle tržní kapitalizace newyorská burza (NYSE). V Kanadě je největším akciovým trhem burza v Torontu. Mezi hlavní evropské příklady burz cenných papírů patří Amsterdamská burza cenných papírů, Londýnská burza cenných papírů, Pařížská burza a Deutsche Börse (Frankfurtská burza cenných papírů). V Africe patří mezi příklady Nigerian Stock Exchange, JSE Limited atd. Mezi asijské příklady patří Filipínská burza cenných papírů, Singapurská burza, Tokijská burza cenných papírů, Hongkongská burza cenných papírů, Šanghajská burza cenných papírů a Bombajská burza cenných papírů. V Latinské Americe existují takové burzy jako BM&F Bovespa a BMV. Austrálie má vzhledem k počtu obyvatel národní burzu cenných papírů Australian Securities Exchange.
Mezi účastníky trhu patří individuální drobní investoři, institucionální investoři, jako jsou podílové fondy, banky, pojišťovny a hedgeové fondy, a také veřejně obchodované společnosti obchodující s vlastními akciemi. Některé studie naznačují, že institucionální investoři a podniky obchodující s vlastními akciemi obecně dosahují vyšších rizikově upravených výnosů než drobní investoři.
Newyorská burza cenných papírů
Na akciovém trhu se podílejí jak drobní individuální investoři do akcií, tak velcí obchodníci z hedgeových fondů, kteří mohou sídlit kdekoli na světě. Jejich příkazy obvykle končí u profesionála na burze, který příkaz k nákupu nebo prodeji provede.
Některé burzy jsou fyzickými místy, kde se transakce provádějí na obchodním parketu metodou známou jako open outcry. Tento typ aukce se používá na burzách cenných papírů a komoditních burzách, kde mohou obchodníci zadávat “ústní” nabídky a poptávky současně. Jiným typem burzy je virtuální druh, tvořený sítí počítačů, kde se obchody uskutečňují elektronicky prostřednictvím obchodníků.
Skutečné obchody jsou založeny na modelu aukčního trhu, kde potenciální kupující nabízí za akcie určitou cenu a potenciální prodávající za ně požaduje určitou cenu. (Nákup nebo prodej na trhu znamená, že přijmete jakoukoli poptávanou, resp. nabízenou cenu za akcii.) Když se nabídková a poptávková cena shodují, dojde k prodeji, a to podle zásady “kdo dřív přijde, ten dřív mele”, pokud je více zájemců o danou cenu.
Účelem burzy cenných papírů je usnadnit výměnu cenných papírů mezi kupujícími a prodávajícími, a tím vytvořit trh (virtuální nebo skutečný). Burzy poskytují informace o obchodování s kótovanými cennými papíry v reálném čase, což usnadňuje zjišťování cen.
NASDAQ je virtuální kótovaná burza, kde se veškeré obchodování uskutečňuje prostřednictvím počítačové sítě. Postup je podobný jako na newyorské burze. Kupující a prodávající se však párují elektronicky. Jeden nebo více tvůrců trhu NASDAQ vždy poskytne nabídkovou a poptávkovou cenu, za kterou vždy nakoupí nebo prodá “své” akcie.
Pařížská burza, která je nyní součástí Euronext, je elektronická burza cenných papírů řízená objednávkami. Byla automatizována koncem 80. let 20. století. Před rokem 1980 se skládala z otevřené burzy. Makléři se scházeli na obchodním parketu nebo v Palais Brongniart. V roce 1986 byl zaveden obchodní systém CATS a proces porovnávání příkazů byl plně automatizován.
Čas od času se aktivní obchodování (zejména s velkými bloky cenných papírů) přesouvá z “aktivních” burz. Firmy obchodující s cennými papíry v čele s UBS AG, Goldman Sachs Group Inc. a Credit Suisse Group již 12 % obchodů s cennými papíry v USA přesměrovaly z burz do svých interních systémů. Tento podíl se do roku 2010 pravděpodobně zvýší na 18 procent, protože stále více investičních bank obchází NYSE a NASDAQ a samy vytvářejí dvojice kupujících a prodávajících cenných papírů, vyplývá z údajů, které shromáždila bostonská společnost Aite Group LLC, poradce v oblasti makléřského průmyslu.
Nyní, když počítače odstranily potřebu obchodních hal, jako je Big Board, se rovnováha sil na akciových trzích mění. Díky tomu, že se více příkazů přesouvá na burzy, kde mohou klienti anonymně přesouvat velké balíky akcií, platí makléři burzám méně poplatků a získávají větší podíl z 11 miliard dolarů, které institucionální investoři ročně zaplatí na poplatcích za obchodování.
Mezi účastníky trhu patří individuální drobní investoři, institucionální investoři, jako jsou podílové fondy, banky, pojišťovny a hedgeové fondy, a také veřejně obchodované společnosti obchodující s vlastními akciemi. Některé studie naznačují, že institucionální investoři a podniky obchodující s vlastními akciemi obecně dosahují vyšších rizikově upravených výnosů než drobní investoři.
Před několika desítkami let byli na celém světě kupujícími a prodávajícími individuální investoři, například bohatí podnikatelé, obvykle s dlouhou rodinnou historií s určitými společnostmi. Postupem času se trhy více “institucionalizovaly”; kupujícími a prodávajícími jsou z velké části instituce (např. penzijní fondy, pojišťovny, podílové fondy, indexové fondy, fondy obchodované na burze, hedgeové fondy, skupiny investorů, banky a různé další finanční instituce).
Vzestup institucionálních investorů s sebou přinesl určitá zlepšení v tržních operacích. Postupně dochází ke snižování “fixních” (a přemrštěných) poplatků pro všechny investory, k čemuž částečně přispívají klesající administrativní náklady, ale také velké instituce, které zpochybňují oligopolní přístup makléřů ke stanovování standardizovaných poplatků.
Bombajská burza byla založena v roce 1875 a je první asijskou burzou cenných papírů.
Ve Francii 12. století se courretiers de change starali o správu a regulaci dluhů zemědělských komunit jménem bank. Protože tito muži také obchodovali s dluhy, mohli být nazýváni prvními makléři. Častým omylem je, že koncem 13. století se obchodníci se zbožím v Bruggách scházeli v domě muže jménem Van der Beurze a v roce 1409 se z nich stala “Brugse Beurse”, čímž se institucionalizovalo to, co bylo do té doby neformálním setkáváním, ale ve skutečnosti měla rodina Van der Beurze v Antverpách budovu, kde se tato setkání konala; Van der Beurze měli Antverpy, stejně jako většina obchodníků té doby, jako hlavní místo pro obchodování. Tento nápad se rychle rozšířil po Flandrech a sousedních hrabstvích a “Beurzen” se brzy otevřel v Gentu a Rotterdamu.
V polovině 13. století začali benátští bankéři obchodovat se státními cennými papíry. V roce 1351 benátská vláda zakázala šíření fám, které měly snížit cenu státních fondů. Během 14. století začali se státními cennými papíry obchodovat také bankéři v Pise, Veroně, Janově a Florencii. To bylo možné jen proto, že se jednalo o nezávislé městské státy, kterým nevládl vévoda, ale rada vlivných občanů. Italské společnosti také jako první vydávaly akcie. V 16. století je následovaly společnosti v Anglii a v Nízkých zemích.
V současné době existují akciové trhy prakticky ve všech rozvinutých a většině rozvojových ekonomik, přičemž největší světové trhy jsou ve Spojených státech, Velké Británii, Japonsku, Indii, Číně, Kanadě, Německu (Frankfurtská burza cenných papírů), Francii, Jižní Koreji a Nizozemsku.
Význam akciového trhu[]
Hlavní obchodní místnost tokijské burzy, kde se v současné době obchoduje prostřednictvím počítačů.
Vztah akciového trhu k modernímu finančnímu systému[]
Finanční systém ve většině západních zemí prošel pozoruhodnou transformací. Jedním z rysů tohoto vývoje je dezintermediace. Část prostředků, které se podílejí na úsporách a financování, proudí přímo na finanční trhy, místo aby byla směrována prostřednictvím tradičních bankovních úvěrových a vkladových operací. Důležitou součástí tohoto procesu je zájem široké veřejnosti o investování na akciovém trhu, ať už přímo, nebo prostřednictvím podílových fondů.
Statistiky ukazují, že v posledních desetiletích tvoří akcie v mnoha zemích stále větší část finančních aktiv domácností. Ve Švédsku v 70. letech 20. století tvořily vkladové účty a další velmi likvidní aktiva s malým rizikem téměř 60 % finančního majetku domácností, zatímco v roce 2000 to bylo méně než 20 %. Hlavní část této úpravy spočívá v tom, že finanční portfolia přešla přímo do akcií, ale značná část má nyní podobu různých druhů institucionálních investic pro skupiny osob, např. penzijní fondy, podílové fondy, hedgeové fondy, investice pojistného atd.
Trend k rizikovějším formám spoření byl zvýrazněn novými pravidly pro většinu fondů a pojištění, která umožňují vyšší podíl akcií a dluhopisů. Podobné tendence lze nalézt i v dalších průmyslových zemích. Ve všech vyspělých ekonomických systémech, jako je Evropská unie, Spojené státy, Japonsko a další vyspělé země, je trend stejný: spoření se přesouvá od tradičních (státem pojištěných) bankovních vkladů k rizikovějším cenným papírům toho či onoho druhu.
Výnosy akciového trhu S&P ve Spojených státech[]
(za předpokladu 2% roční dividendy)
Chování akciového trhu[]
NASDAQ na Times Square v New Yorku
Ze zkušenosti je známo, že investoři mohou “dočasně” posunout finanční ceny od jejich dlouhodobých souhrnných cenových “trendů”. (Pozitivní nebo růstové trendy se označují jako býčí trhy; negativní nebo klesající trendy se označují jako medvědí trhy). Může dojít k nadměrným reakcím – přílišný optimismus (euforie) může vést k nepřiměřeně vysokým cenám nebo přílišný pesimismus k nepřiměřeně nízkým cenám. Ekonomové stále diskutují o tom, zda jsou finanční trhy “obecně” efektivní.
Podle jednoho z výkladů hypotézy efektivního trhu (EMH) by ceny akcií měly ovlivňovat pouze změny fundamentálních faktorů, jako jsou výhledy marží, zisků nebo dividend, a to po uplynutí krátkodobého období, kdy může převládat náhodný “šum” v systému. (Tento převážně teoretický akademický pohled – známý jako “tvrdá” EMH – však také předpovídá, že v rozporu se skutečností by se mělo obchodovat jen málo nebo vůbec, protože ceny jsou již v rovnováze nebo blízko ní, protože jsou v nich zahrnuty všechny veřejně známé informace.) Tvrdá” hypotéza efektivního trhu je těžce zkoušena a nevysvětluje příčiny událostí, jako byl krach v roce 1987, kdy se Dow Jonesův průmyslový index propadl o 22,6 % – největší jednodenní pokles v historii Spojených států.
Tato událost ukázala, že ceny akcií mohou dramaticky klesnout, i když dodnes není možné stanovit obecně uznávanou jednoznačnou příčinu: při důkladném pátrání se nepodařilo zjistit žádný “rozumný” vývoj, který by mohl být příčinou pádu. (Všimněte si však, že takové události jsou předpovídány čistě náhodně, i když velmi zřídka.) Zdá se také, že obecněji platí, že mnoho cenových pohybů (kromě těch, které jsou předpovídány jako “náhodné”) není způsobeno novými informacemi; studie padesáti největších jednodenních pohybů cen akcií ve Spojených státech v poválečném období to zřejmě potvrzuje.
Vznikla “měkká” EMH, která nevyžaduje, aby ceny zůstaly na rovnováze nebo blízko ní, ale pouze aby účastníci trhu nemohli systematicky profitovat z momentální “neefektivnosti” trhu. Navíc, zatímco EMH předpovídá, že veškerý pohyb cen (při absenci změny fundamentálních informací) je náhodný (tj. netrendový), mnoho studií prokázalo výraznou tendenci akciového trhu k trendování v časových obdobích týdnů nebo delších. Pro tyto velké a zdánlivě nenáhodné cenové pohyby byla předložena různá vysvětlení. Některé výzkumy například ukázaly, že změny v odhadovaném riziku a používání určitých strategií, jako jsou limity stop-loss a limity Value at Risk, by teoreticky mohly způsobit nadměrnou reakci finančních trhů. Zdá se však, že nejlepším vysvětlením je, že rozdělení cen na akciových trzích není gaussovské (v takovém případě by EMH v žádné ze svých současných podob nebyla striktně použitelná).
Jiný výzkum ukázal, že psychologické faktory mohou vést k přehnaným (statisticky anomálním) pohybům cen akcií (na rozdíl od EMH, která předpokládá, že se takové chování “vyruší”). Psychologický výzkum prokázal, že lidé mají sklon “vidět” vzorce a často vnímají vzorec v něčem, co je ve skutečnosti jen šum. (V tomto kontextu to znamená, že řada dobrých zpráv o společnosti může vést investory k přehnané pozitivní reakci (neoprávněně zvyšující cenu). Období dobrých výnosů také zvyšuje sebevědomí investora a snižuje jeho (psychologický) práh rizika.
Dalším fenoménem – rovněž z psychologie -, který působí proti objektivnímu hodnocení, je skupinové myšlení. Jako společenská zvířata není snadné držet se názoru, který se výrazně liší od názoru většiny skupiny. Příkladem, který možná znáte, je neochota vstoupit do restaurace, která je prázdná; lidé obecně dávají přednost tomu, aby jejich názor byl potvrzen názorem ostatních členů skupiny.
V jednom článku autoři uvádějí analogii s hazardními hrami. Za normálních okolností se trh chová jako ruleta; pravděpodobnosti jsou známé a do značné míry nezávislé na investičních rozhodnutích jednotlivých hráčů. V dobách napětí na trhu se však hra stává spíše pokerem (převládá stádní chování). Hráči nyní musí přikládat velkou váhu psychologii ostatních investorů a tomu, jak budou pravděpodobně psychologicky reagovat.
Akciový trh, stejně jako jakýkoli jiný obchod, je k amatérům poměrně neúprosný. Nezkušení investoři jen zřídkakdy dostanou potřebnou pomoc a podporu. V období před krachem v roce 1987 bylo méně než 1 % doporučení analytiků prodávat (a ani během medvědího trhu v letech 2000-2002 se průměr nedostal nad 5 %). V období před rokem 2000 média umocňovala všeobecnou euforii zprávami o rychle rostoucích cenách akcií a představou, že na akciovém trhu tzv. nové ekonomiky lze rychle vydělat velké peníze. (A později zesílily sklíčenost, která se dostavila během medvědího trhu v letech 2000-2002, takže v létě 2002 byly předpovědi o průměru DOW pod 5000 docela běžné.)
Někdy se zdá, že trh reaguje na ekonomické nebo finanční zprávy iracionálně, i když tyto zprávy pravděpodobně nemají žádný skutečný vliv na samotnou fundamentální hodnotu cenných papírů. Může to však být spíše zdánlivé než skutečné, protože často byly takové zprávy očekávány a může dojít k protireakci, pokud je zpráva lepší (nebo horší), než se očekávalo. Proto může být akciový trh tiskovými zprávami, fámami, euforií a masovou panikou rozkolísán oběma směry; zpravidla však jen nakrátko, protože zkušenější investoři (zejména hedgeové fondy) se rychle shromáždí, aby využili i té nejmenší, chvilkové hysterie.
V krátkodobém horizontu mohou být akcie a další cenné papíry oslabeny nebo povzbuzeny řadou rychlých událostí, které mění situaci na trhu, takže je obtížné předvídat chování akciového trhu. Emoce mohou hnát ceny nahoru i dolů, lidé obecně nejsou tak racionální, jak si myslí, a důvody pro nákup a prodej jsou obecně nejasné. Behavioristé tvrdí, že investoři se při investičních rozhodnutích často chovají “iracionálně”, čímž nesprávně oceňují cenné papíry, což způsobuje neefektivitu trhu, která je naopak příležitostí k vydělávání peněz. Celá koncepce EMH však spočívá v tom, že tyto neracionální reakce na informace se anulují a ceny akcií zůstávají racionálně určené.
Největší nárůst indexu Dow Jones Industrial Average za jeden den činil 936,42 bodu neboli 11 %, a to 13. října 2008.
Graf reálného cenového indexu S&P Composite, zisků, dividend a úrokových sazeb Roberta Shillera z knihy Irrational Exuberance, 2. vydání. V předmluvě k tomuto vydání Shiller varuje: “Akciový trh se nesnížil na historickou úroveň: poměr ceny a zisku, jak ho definuji v této knize, je v době psaní této knihy [2005] stále v polovině 20. let, což je mnohem více, než je historický průměr…”. Lidé stále příliš důvěřují trhům a příliš věří, že když budou věnovat pozornost výkyvům svých investic, jednou zbohatnou, a tak se konzervativně nepřipravují na možné špatné výsledky.”
Krach na burze je často definován jako prudký pokles cen akcií kótovaných na burzách. Souběžně s různými ekonomickými faktory je příčinou burzovních krachů také panika a ztráta důvěry investorské veřejnosti. Krachy akciových trhů často ukončují spekulativní ekonomické bubliny.
Známé jsou burzovní krachy, které skončily ztrátou miliard dolarů a zničením bohatství v obrovském měřítku. Stále více lidí se zapojuje do obchodování na burze, zejména od doby, kdy se stále více privatizuje sociální zabezpečení a penzijní plány, které se propojují s akciemi a dluhopisy a dalšími prvky trhu. Na burze došlo k řadě známých krachů, jako byl krach na Wall Street v roce 1929, krach na burze v letech 1973-4, černé pondělí v roce 1987, bublina Dot-com v roce 2000 a krach na burze v roce 2008.
Od počátku 90. let 20. století mnoho největších burz zavedlo elektronické “párovací mechanismy”, které spojují kupující a prodávající a nahrazují tak systém open outcry. Elektronické obchodování nyní představuje většinu obchodování v mnoha vyspělých zemích. Na burzách byly modernizovány počítačové systémy, aby mohly přesněji a kontrolovaněji zpracovávat větší objemy obchodů. Komise pro cenné papíry a burzy upravila požadavky na marže ve snaze snížit volatilitu běžných akcií, akciových opcí a trhu s futures. Newyorská burza cenných papírů a Chicagská komoditní burza zavedly koncept přerušovače obvodů. Přerušovač okruhu zastaví obchodování, pokud index Dow klesne o předepsaný počet bodů na předepsanou dobu. V únoru 2012 zavedla Kanadská organizace pro regulaci investičního průmyslu (IIROC) přerušovače okruhů pro jednotlivé akcie.
Tobias Preis a jeho kolegové Helen Susannah Moat a H. Eugene Stanley představili metodu, která umožňuje identifikovat online předzvěsti pohybů na akciových trzích pomocí obchodních strategií založených na údajích o objemu vyhledávání poskytovaných službou Google Trends. Z jejich analýzy objemu vyhledávání na Googlu pro 98 výrazů s různou finanční relevancí, publikované v časopise Scientific Reports, vyplývá, že nárůst objemu vyhledávání finančně relevantních výrazů obvykle předchází velkým ztrátám na finančních trzích.
Pohyby cen na trhu nebo jeho části jsou zachyceny v cenových indexech nazývaných burzovní indexy, kterých existuje celá řada, např. indexy S&P, FTSE a Euronext. Tyto indexy jsou obvykle vážené podle tržní kapitalizace, přičemž váhy odrážejí podíl akcií na indexu. Složky indexu se často revidují a zařazují/vyřazují akcie tak, aby odrážely měnící se podnikatelské prostředí.
Finanční inovace přinesly mnoho nových finančních nástrojů, jejichž výnosy nebo hodnoty závisí na cenách akcií. Příkladem jsou burzovně obchodované fondy (ETF), akciové indexy a akciové opce, akciové swapy, futures na jednotlivé akcie a futures na akciové indexy. S posledními dvěma jmenovanými se může obchodovat na burzách s futures (které jsou odlišné od burz s akciemi – jejich historie sahá až ke komoditním burzám s futures) nebo se s nimi obchoduje mimoburzovně. Protože všechny tyto produkty jsou odvozeny pouze od akcií, jsou někdy považovány za produkty obchodované na (hypotetickém) trhu s deriváty, nikoli na (hypotetickém) trhu s akciemi.
S akciemi, které obchodník ve skutečnosti nevlastní, lze obchodovat pomocí krátkého prodeje; k nákupu akcií za vypůjčené prostředky lze použít maržový nákup; nebo lze použít deriváty k ovládání velkých bloků akcií za mnohem menší částku peněz, než by bylo nutné při přímém nákupu nebo prodeji.
Při prodeji nakrátko si obchodník vypůjčí akcie (obvykle od své makléřské společnosti, která drží akcie svých klientů nebo své vlastní akcie na účtu, aby je mohla půjčit prodejcům nakrátko) a poté je prodá na trhu a vsadí na to, že cena klesne. Obchodník nakonec akcie odkoupí zpět, přičemž vydělá, pokud cena mezitím klesla, a prodělá, pokud vzrostla. Ukončení krátké pozice zpětným nákupem akcie se nazývá “krytí”. Tuto strategii mohou používat také bezohlední obchodníci na nelikvidních nebo málo obchodovaných trzích, aby uměle snížili cenu akcie. Proto většina trhů buď brání krátkému prodeji, nebo stanoví omezení, kdy a jak může krátký prodej nastat. Na většině (ale ne na všech) akciových trhů je praxe nekrytého krátkého prodeje nezákonná.
Při nákupu na marži si obchodník půjčuje peníze (za úrok) na nákup akcií a doufá, že jejich cena poroste. Většina průmyslových zemí má předpisy, které vyžadují, aby v případě, že je půjčka založena na zajištění jinými akciemi, které obchodník přímo vlastní, činila maximálně určité procento hodnoty těchto jiných akcií. Ve Spojených státech jsou požadavky na marži již mnoho let 50 % (to znamená, že pokud chcete investovat 1 000 USD, musíte složit 500 USD a často existuje udržovací marže pod 500 USD).
Výzva k dodatkové úhradě se provádí, pokud celková hodnota účtu investora nemůže pokrýt ztrátu z obchodu. (Při poklesu hodnoty maržových cenných papírů mohou být požadovány dodatečné finanční prostředky k udržení vlastního kapitálu účtu a makléřská společnost může s výpovědní lhůtou nebo bez ní prodat maržový cenný papír nebo jakýkoli jiný cenný papír v rámci účtu, aby ochránila svou úvěrovou pozici. Za případný schodek po takovém nuceném prodeji odpovídá investor).
Regulace maržových požadavků (Federálním rezervním systémem) byla zavedena po krachu v roce 1929. Předtím spekulantům obvykle stačilo složit pouze 10 % (nebo i méně) celkové investice představované nakoupenými akciemi. Mezi další pravidla může patřit zákaz tzv. free-ridingu: zadání příkazu k nákupu akcií bez počáteční platby (obvykle existuje třídenní odkladná lhůta pro dodání akcií), ale jejich následný prodej (před uplynutím třídenní lhůty) a použití části výtěžku na úhradu původní platby (za předpokladu, že hodnota akcií mezitím neklesla).
Celosvětové emise akcií a nástrojů souvisejících s akciemi dosáhly v roce 2004 celkové výše 505 miliard USD, což představuje 29,8% nárůst oproti 389 miliardám USD získaným v roce 2003. Počáteční veřejné nabídky akcií (IPO) amerických emitentů vzrostly o 221 % s 233 nabídkami, které vynesly 45 miliard USD, a IPO v Evropě, na Středním východě a v Africe (EMEA) vzrostly o 333 % z 9 miliard USD na 39 miliard USD.
Jednou z mnoha otázek, které lidé vždy chtějí vědět o akciovém trhu, je: “Jak vydělat peníze investováním?” Existuje mnoho různých přístupů; dvě základní metody se dělí buď na fundamentální, nebo technickou analýzu. Fundamentální analýza se týká analýzy společností podle jejich finančních výkazů, které lze nalézt v dokumentech SEC Filings, obchodních trendů, obecných ekonomických podmínek atd. Technická analýza zkoumá cenové akce na trzích pomocí grafů a kvantitativních technik a snaží se předpovědět cenové trendy bez ohledu na finanční vyhlídky společnosti. Jedním z příkladů technické strategie je metoda sledování trendu, kterou používali John W. Henry a Ed Seykota, která využívá cenové vzorce, využívá přísné řízení peněz a je také zakotvena v kontrole rizika a diverzifikaci.
Mnozí navíc volí investování pomocí indexové metody. Při této metodě se drží vážené nebo nevážené portfolio složené z celého akciového trhu nebo některého segmentu akciového trhu (např. S&P 500 nebo Wilshire 5000). Hlavním cílem této strategie je maximalizovat diverzifikaci, minimalizovat daně z příliš častého obchodování a řídit se obecným trendem akciového trhu (který v USA od druhé světové války dosahuje v průměru téměř 10 % ročně s ročním složením).
ar:سوق الأسهم المالية
id:Burza cenných papírů
hu:Tőzsde
sr:Берза