Parita rizika

Riziková parita (nebo riziková prémie) je přístup k řízení investičního portfolia, který se zaměřuje na alokaci rizika, obvykle definovaného jako volatilita, spíše než na alokaci kapitálu. Přístup založený na paritě rizika tvrdí, že pokud se alokace aktiv upraví (pákový efekt nebo oddlužení) na stejnou úroveň rizika, může portfolio s paritou rizika dosáhnout vyššího Sharpeho poměru a může být odolnější vůči poklesům trhu než tradiční portfolio.

Riziková parita může být také obecný termín, který označuje různé investiční systémy a techniky, které využívají její principy. Principy rizikové parity se uplatňují různě v závislosti na investičním stylu a cílech různých finančních manažerů a přinášejí různé výsledky.

Některé jeho teoretické prvky byly vyvinuty v 50. a 60. letech 20. století, ale první fond rizikové parity, nazvaný All Weather fund, byl poprvé vytvořen v roce 1996. V posledních letech začalo mnoho investičních společností nabízet svým klientům fondy parity rizika. Termín „parita rizika“ se začal používat v roce 2005 a poté byl přijat odvětvím správy aktiv. Na paritu rizika lze pohlížet jako na pasivní nebo aktivní strategii řízení.

Zájem o přístup založený na rizikové paritě vzrostl po finanční krizi na konci roku 2000, kdy se přístupu založenému na rizikové paritě dařilo lépe než tradičně sestaveným portfoliím, stejně jako mnoha hedgeovým fondům. Někteří portfolio manažeři vyjádřili skepsi ohledně praktického uplatnění tohoto konceptu a jeho účinnosti za všech typů tržních podmínek, jiní však poukazují na jeho výkonnost během finanční krize v letech 2007-2008 jako na ukazatel jeho potenciálního úspěchu.

Srovnání alokace aktiv a rizik

Riziková parita je koncepční přístup k investování, který se snaží poskytnout alternativu s nižším rizikem a nižšími poplatky k tradiční alokaci portfolia 60 % akcií a 40 % dluhopisů, která nese 90 % rizika v akciové části portfolia (viz obrázek). Přístup založený na paritě rizika se snaží vyrovnat riziko alokací prostředků do širšího spektra kategorií, jako jsou akcie, státní dluhopisy, cenné papíry související s úvěry a zajištění proti inflaci (včetně reálných aktiv, komodit, nemovitostí a dluhopisů chráněných proti inflaci), a zároveň maximalizovat zisky prostřednictvím finanční páky. Podle Boba Prince, CIO ve společnosti Bridgewater Associates, jsou určujícími parametry tradičního portfolia s paritou rizika nekorelovaná aktiva, nízké akciové riziko a pasivní správa.

ČTĚTE:   Pařížská burza

Někteří odborníci tvrdí, že portfolio s paritou rizika vyžaduje silné řízení a neustálý dohled, aby se snížil potenciál negativních důsledků v důsledku pákového efektu a vytváření alokace v podobě nákupu a prodeje aktiv, aby se udržely dolarové podíly na předem stanovené a vyrovnané úrovni rizika. Pokud například cena cenného papíru vzroste nebo klesne a úroveň rizika zůstane stejná, portfolio s paritou rizika se upraví tak, aby jeho dolarová expozice zůstala konstantní. Na druhou stranu někteří považují rizikovou paritu za pasivní přístup, protože nevyžaduje, aby správce portfolia nakupoval nebo prodával cenné papíry na základě úsudku o budoucím chování trhu.

Zásady rizikové parity mohou různí finanční manažeři uplatňovat různě, protože mají různé metody kategorizace aktiv do tříd, různé definice rizika, různé způsoby alokace rizika v rámci tříd aktiv, různé metody předvídání budoucího rizika a různé způsoby realizace expozice vůči riziku. Mnoho fondů s paritou rizika se však vyvíjí od svých původních záměrů, včetně pasivního řízení. Rozsah, v jakém je portfolio s paritou rizika řízeno, je často rozlišovacím znakem mezi různými druhy dnes dostupných fondů s paritou rizika.

Zárodky přístupu založeného na paritě rizika byly zasety v roce 1952, kdy ekonom a nositel Nobelovy ceny Harry Markowitz zavedl do moderní teorie portfolia koncept efektivní hranice. V roce 1958 pak nositel Nobelovy ceny James Tobin dospěl k závěru, že model efektivní hranice lze vylepšit přidáním bezrizikových investic, a obhajoval využití pákového efektu v diverzifikovaném portfoliu, aby se zlepšil jeho poměr rizika a výnosu. Teoretickou analýzou kombinace pákového efektu a minimalizace rizika mezi více aktivy v portfoliu se zabývali také Jack Treynor v roce 1961, William Sharpe v roce 1964, John Lintner v roce 1965 a Jan Mossin v roce 1966. Tento koncept však nebyl zaveden do praxe kvůli obtížím s implementací pákového efektu do portfolia velké instituce.

ČTĚTE:   PHP - filipínské peso

Zpráva bílé knihy Callan Investments Institute Research z února 2010 uvádí, že „portfolio s pákovým efektem Risk Parity by v devadesátých letech výrazně zaostávalo“ za standardním institucionálním portfoliem, ale v desetiletí 2000-2010 by „výrazně překonalo“ standardní institucionální portfolio. Podle článku ve Wall Street Journal z roku 2010 se „fondy rizikové parity relativně dobře udržely během finanční krize“ v roce 2008. Například fond AQR s paritou rizika poklesl v roce 2008 o 18 % až 19 % ve srovnání s 22% poklesem fondu Vanguard Balanced Index. Podle zprávy deníku Wall Street Journal z roku 2013 typ fondu s paritou rizika nabízený hedgeovými fondy „prudce vzrostl na popularitě“ a „od finanční krize trvale překonává tradiční strategie“. Podílové fondy využívající strategii parity rizika však údajně v první polovině roku utrpěly ztráty ve výši 6,75 %.

V 90. letech minulého století, kdy byl akciový trh býčí, překonaly přístupy k investování s velkým podílem akcií v krátkodobém horizontu paritu rizika. Po krachu v březnu 2000 však došlo ke zvýšení zájmu o rizikovou paritu, nejprve mezi institucionálními investory ve Spojených státech a poté v Evropě. Mezi investory v USA patří Wisconsin State Investment Board, který investoval stovky milionů do fondů rizikové parity společností AQR a Bridgewater Associates. Finanční krize v letech 2007-2010 tvrdě zasáhla i portfolia fondů s vysokým podílem akcií a modelů Yale, ale fondy rizikové parity si vedly poměrně dobře.

Zastánci rizikové parity tvrdí, že portfolio bez pákového efektu je poměrně blízké portfoliu tangenciálnímu, a to tak blízko, jak to lze vzhledem k nejistotám a šumu v datech změřit. Na podporu tohoto tvrzení se uvádějí teoretické a empirické argumenty. Jedním ze specifických předpokladů, který staví portfolio s paritou rizika na efektivní hranici, je, že jednotlivé třídy aktiv nejsou korelované a mají identické Sharpovy poměry. Kritici rizikové parity jen zřídka zpochybňují tvrzení, že portfolio s rizikovou paritou je blízko tečného portfolia, ale tvrdí, že investiční linie s pákovým efektem je méně strmá a že portfolio s rizikovou paritou s pákovým efektem má nepatrnou nebo žádnou výhodu oproti portfoliu 60 % akcií / 40 % dluhopisů a nese nevýhodu většího explicitního pákového efektu.

ČTĚTE:   Poměr výdajů po úhradě

Navzdory kritice ze strany skeptiků zaznamenal přístup založený na rizikové paritě po deseti letech „nevalné výkonnosti akcií“ „prudký nárůst aktivity“. V letech 2005 až 2012 začalo několik společností nabízet produkty s paritou rizika, mj: Barclays Global Investors, Schroders, First Quadrant, Mellon Capital Management, Neuberger Berman a State Street Global Advisors. Průzkum mezi institucionálními investory a poradci z roku 2011 naznačuje, že více než 50 % amerických penzijních a nadačních fondů a nadací v současné době využívá nebo zvažuje produkty parity rizika pro svá investiční portfolia. Společnosti jako AQR Capital a Bridgewater Associates přilákaly do svých fondů rizikové parity klienty, jako jsou Wisconsin State Investment Board, The Pennsylvania Public Schools Employees‘ Retirement System a Alaska Permanent Fund Corp. Článek ve Financial Times z roku 2012 naznačil možné problémy pro fondy parity rizika „na vrcholu 30letého býčího trhu s pevným výnosem“. Zatímco zastánci poukazují na jejich diverzifikaci mezi dluhopisy a také „cennými papíry vázanými na inflaci, podnikovými úvěry, dluhem na rozvíjejících se trzích, komoditami a akciemi, vyváženou tím, jak každá třída aktiv reaguje na dva faktory: změny očekávaného tempa hospodářského růstu a změny očekávání inflace“. V roce 2013 vyšel článek ve Financial News, který uvádí, že „rizikové paritě se nadále daří, protože investoři oceňují lepší vyváženost různých rizik, kterou představuje v nejistém světě“.