Co je článek 50?
Článek 50 je klauzule v Lisabonské smlouvě Evropské unie (EU), která nastiňuje kroky, které má učinit země usilující o dobrovolný odchod z bloku. Uplatnění článku 50 zahajuje formální proces odchodu a umožňuje zemím oficiálně oznámit svůj záměr vystoupit z EU. Spojené království bylo první zemí, která uplatnila článek 50 poté, co se většina britských voličů v roce 2016 rozhodla unii opustit.
Klíčové způsoby
Jak funguje článek 50
Podle textu článku:
Alžírsko opustilo Evropské hospodářské společenství poté, co získalo nezávislost na Francii v roce 1962, zatímco Grónsko odešlo na základě zvláštní smlouvy v roce 1985.
Zvláštní úvahy
Článek 50 se stal předmětem vážné diskuse během evropské krize státního dluhu v letech 2010 až 2014, kdy se zdálo, že se řecká ekonomika vymyká kontrole. Ve snaze zachránit euro a možná i EU před kolapsem zvažovali vedoucí představitelé vyloučení Řecka z eurozóny.
Původ článku 50
Lisabonská smlouva byla vypracována s cílem posílit efektivitu a demokratickou legitimitu Unie a zlepšit soudržnost její činnosti. Smlouva byla podepsána a ratifikována všemi 27 členskými státy v roce 2007 a vstoupila v platnost v roce 2009. Smlouva je rozdělena na dvě části – Smlouvu o Evropské unii (SEU) a Smlouvu o fungování Evropské unie (SFEU). Obsahuje celkem 358 článků včetně článku 50.
Autor ustanovení původně nepovažoval za nutné. „Kdybyste přestali platit účty a přestali se objevovat na setkáních, v pravý čas by si vaši přátelé všimli, že se zdá, že jste odešli,“ řekl BBC v listopadu 2016 skotský vrstevník lord Kerr z Kinlochardu. Článek 50 považoval za potenciálně užitečný v případě převratu, který by vedl EU k pozastavení členství postižené země: „Myslel jsem si, že v tu chvíli by se dotyčný diktátor mohl tak rozčílit, že by řekl ‘dobře, odcházím’ a bylo by dobré mít postup, podle kterého by mohl odejít.“
Příklad článku 50
První zemí, která se dovolávala článku 50, bylo Spojené království, které vystoupilo z EU 31. ledna 2020. Stalo se tak poté, co se většina britských občanů v referendu 23. června 2016 vyslovila pro vystoupení z unie a pokračování brexitu, což vedlo britskou premiérku Theresu Mayovou k odvolání článku 29. března 2017.
Proces se utápěl v promeškaných termínech, prodlouženích, jednáních a kamenech úrazu, které kladli jak britští, tak unijní lídři. Pokusy Mayové o dohodu parlament odmítl. Jednání obnovil Boris Johnson, který se po demisi Mayové stal premiérem.
Země zahájila jedenáctiměsíční přechodné období bezprostředně po svém odchodu z bloku. Po odchodu z Unie nebyli v Evropském parlamentu žádní britští představitelé a Velká Británie ztratila právo veta v rámci EU. Obě strany však ještě musely vypracovat novou obchodní dohodu. Během přechodného období bylo stále třeba vyřešit mnoho otázek, včetně:
Velkým důvodem ke znepokojení byla otázka migrujících občanů EU do Velké Británie nebo naopak. Před brexitem žily, pracovaly nebo studovaly ve Velké Británii odhadem tři miliony občanů EU, zatímco ve zbytku EU to dělal jeden milion občanů Velké Británie. Státní příslušníci směli během přechodného období překračovat hranice, ale poté podléhali vízové povinnosti.
Jednání pokračovala i během přechodného období, a to navzdory mnoha překážkám a překážkám. 24. prosince 2020 obě strany konečně oznámily obchodní dohodu, která nahradí jednotný trh EU a její celní unii s ohledem na Spojené království. Dohoda o obchodu a spolupráci mezi EU a Spojeným královstvím byla podepsána 30. prosince a prozatímně vstoupila v platnost 1. ledna. Úplná ratifikace však proběhla až následující duben. Nová obchodní dohoda plně vstoupila v platnost 1. května 2021.