Co je ekologický tarif?
Ekologický tarif, známý také jako eko-tarif, je daň na výrobky dovážené ze zemí s nedostatečnou kontrolou znečištění životního prostředí. Jsou to mechanismy, které brání státům ignorovat ekologické kontroly, aby zvýšily vývoz.
Přímá ekologická cla jsou neobvyklá, protože mají tendenci být v rozporu s mezinárodními obchodními závazky a smlouvami, i když další obchodní opatření s podobným ekologickým záměrem jsou stále běžnější.
Klíčové způsoby
Pochopení ekologických sazeb
Ekologický tarif je navržen tak, aby odradil země s uvolněnější ekologickou politikou tím, že prodraží obchodování s nimi. Zastánci ekologických tarifů se domnívají, že tyto tarify vedou k harmonické kombinaci snah států o zavedení ekologických standardů a že daně motivují země, které je nedodržují, ke zlepšení jejich procesů.
V roce 1991 byl do amerického Senátu předložen první návrh ekologického cla, které by uvalilo vyrovnávací cla na zboží ze zemí, které neprosazovaly účinnou kontrolu znečištění způsobem, který by představoval nespravedlivou dotaci jejich vývozu. Tento návrh zákona však nebyl nikdy přijat do zákona. Navíc se z různých důvodů ekologická cla, která uvalují tento druh obchodní bariéry, ukázala jako politicky nežádoucí.
Jednak rozvojové nebo méně rozvinuté země (NRZ) vyjádřily obavy, že rozvinuté státy mohou zavést nepřiměřené normy, které rozvojové a málo rozvinuté státy nemohou dodržovat. Opačný argument tvrdí, že součástí deklarovaného záměru prvních pokusů o ekologická cla bylo právě zabránit mezinárodnímu závodu o dno mezi rozvíjejícími se tržními ekonomikami. Tyto normy by také mohly být jen záminkou pro ochranářské obchodní bariéry proti nim, které by mohly ohrozit životaschopnost ekonomik jejich států.
Shoda na zavedení ekologických cel tak byla považována za kontraproduktivní vzhledem k cílům mezinárodního rozvoje a globalizace. Kvůli tomu ekologická cla nikdy nezískala přijetí v rámci Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) nebo Světové obchodní organizace (WTO).
Mnoho dohod o volném obchodu, například USMCA, odrazuje od cel, která omezují mezinárodní obchod.
Alternativy environmentálních sazeb
Namísto ukládání sankčních ekologických cel je akceptovanějším přístupem snížení cel, pokud jde o takzvané „ekologické zboží“. Tento přístup byl formálně přijat v rámci kola jednání WTO v Dohá v roce 2001, kde se ministři v zásadě dohodli na snížení nebo odstranění celních a necelních překážek pro ekologické zboží a služby.
Mezi ekologické zboží patří zařízení na kontrolu znečištění, jako jsou katalyzátory a pračky komínů, nebo zboží z obnovitelných zdrojů energie, jako jsou větrné turbíny. Snížením obchodních bariér pro toto a podobné zboží se cíle podpory zdravých environmentálních politik a podpory hospodářského rozvoje považují za slučitelnější.
Někteří kritici však tvrdí, že je to kontraproduktivní. Vzhledem k tomu, že zvýšený globální obchod podporuje industrializaci, mechanizaci zemědělství a dálkovou přepravu zboží, je snižování obchodních bariér pro ekologické zboží považováno ze své podstaty za rozporuplné s podporou zdravého životního prostředí.
Kromě zvýšeného mezinárodního obchodu s ekologickým zbožím došlo k nárůstu ekologicky preferovaných produktů (EPP) navržených s menší uhlíkovou stopou nebo jinak nižším dopadem na životní prostředí než jejich alternativy. Uhlíkovou stopou se rozumí emise oxidu uhličitého a dalších sloučenin do životního prostředí, které jsou částečně důsledkem využívání ropy a fosilních paliv.
Příklad ekologického tarifu
Jedním z hlavních příkladů ekologického tarifu je mechanismus přizpůsobení hranic s uhlíkem, daň z přizpůsobení hranic výrobkům s vysokým obsahem uhlíku, jako je cement a elektřina. Daň má zvýšit náklady na výrobky dovážené do EU ze zemí s méně robustní politikou v oblasti klimatu.
Jak ovlivňuje volný obchod životní prostředí?
Jak ekologické předpisy ovlivňují obchod?
Předpisy v oblasti životního prostředí jsou často považovány za necelní překážky v tom smyslu, že mají tendenci zvyšovat transakční náklady mezinárodního obchodu. Příkladem mohou být požadavky na potravinářské výrobky, které mají být získávány udržitelnými zemědělskými technikami, nebo zákaz některých výrobních procesů, které vysoce znečišťují životní prostředí. Vzhledem k tomu, že tyto požadavky zahraničním společnostem prodražují obchodování na domácím trhu, mohou být považovány za překážky obchodu.