Homo habilis byl často považován za předka hubenějšího a sofistikovanějšího druhu Homo ergaster, který zase dal vzniknout lidsky vypadajícímu druhu Homo erectus. Pokračují debaty o tom, zda je H. habilis přímým lidským předkem a zda jsou všechny známé fosilie správně přisuzovány tomuto druhu. Nicméně v roce 2007 nové poznatky naznačují, že oba druhy koexistovaly a mohou být oddělenými rodokmeny od společného předka místo toho, aby H. erectus byl potomkem H. habilis.
Jeden soubor fosilních ostatků (OH 62), objevený Donaldem Johansonem a Timem Whitem v rokli Olduvai v roce 1986, zahrnoval důležité horní a dolní končetiny. Jejich nález tehdy vyvolal jistou debatu. Starší (1963) nález z naleziště Olduvai nalezený N. Mbuikou zahrnoval úlomek dolní čelisti, zuby a horní čelist pravděpodobně od ženy staré 1,7 milionu let. Pozůstatky ze tří koster naskládaných na sebe ukazovaly australopithecinové tělo s více lidskou tváří a menšími zuby.
Ve srovnání s australopitheciny byla kapacita mozku H. habilis kolem 640 cm³ v průměru o 50% větší než u australopithecinů, ale podstatně menší než rozmezí 1350 až 1450 cm³ u moderního Homo sapiens. Tito hominini byli menší než moderní lidé, v průměru nebyli vyšší než 1,3 m (4 ft 3 in). Malá velikost a poněkud primitivní atributy vedly některé odborníky (mezi nimi i Richarda Leakeyho) k návrhu vyloučit H. habilis z rodu Homo a přejmenovat na „Australopithecus habilis“.
KNM ER 1813 je relativně kompletní lebka stará 1,9 milionu let, objevená v Koobi Fora v Keni Ajitem Sharmou v roce 1973. Kapacita mozku je 510 cm³, což není tak působivé jako u jiných raných exemplářů a forem H. habilis objevených.
OH 7 se datuje do stáří 1,75 milionu let a byla objevena Mary a Louisem Leakeyovými 4. listopadu 1960 v rokli Olduvai v Tanzanii. Jedná se o dolní čelist doplněnou zuby; vzhledem k velikosti malých zubů vědci odhadují, že tento nedospělý jedinec měl objem mozku 363 cm³. Nalezeno bylo také více než 20 úlomků levé ruky. Tobias a Napier asistovali při klasifikaci OH 7 jako typové fosilie.
OH 24 (Twiggy) je zhruba deformovaná lebka stará asi 1,8 milionu let, objevená v říjnu 1968 v soutěsce Olduvai v Tanzanii. Objem mozku je těsně pod 600 cm³; ve srovnání s primitivnějšími australopitheciny je přítomna i redukce vyčnívající tváře.
KNM ER 1805 je exemplář dospělého H. habilise vyrobený ze tří kusů lebky starých 1,74 milionu let z Koobi Fora v Keni. Předchozí předpoklady byly, že tento exemplář patří k H. erectus na základě stupně prognathismu a celkového tvaru lebky.
Má se za to, že Homo habilis ovládl dolní paleolitickou olduwanskou sadu nástrojů, které používaly kamenné vločky. Tyto kamenné vločky byly pokročilejší než jakékoli dříve používané nástroje a daly H. habilis výhodu, kterou potřeboval k prosperitě v nepřátelském prostředí, dříve příliš impozantním pro primáty. Zda byl H. habilis prvním hominidem, který ovládl technologii kamenných nástrojů, zůstává kontroverzní, protože Australopithecus garhi, datovaný před 2,6 miliony let, byl nalezen spolu s kamennými nástroji nejméně o 100 000 – 200 000 let staršími než H. habilis.
Většina odborníků předpokládá, že inteligence a sociální organizace H. habilis byly sofistikovanější než u typických australopithecinů nebo šimpanzů. Navzdory používání nástrojů však H. habilis nebyl hlavním lovcem, jak se ukázalo u jeho sesterských druhů (nebo potomků), jak dokazují četné fosilní důkazy, H. habilis byl základem stravy velkých dravých zvířat, jako byl Dinofelis, velká dravá kočkovitá šelma se scimitarovými zuby velikosti jaguára.
H. habilis používal nástroje především k odklízení mršin, jako je odsekávání masa, spíše než k obraně nebo lovu. Tento druh je považován za předka hubenějšího a sofistikovanějšího druhu Homo ergaster, který zase dal vzniknout lidsky více vypadajícímu druhu Homo erectus. Pokračují debaty o tom, zda je H. habilis přímým lidským předkem a zda jsou všechny známé fosilie správně přisuzovány tomuto druhu.
Homo habilis koexistoval s dalšími dvounohými primáty podobnými Homo, jako je Paranthropus boisei, z nichž někteří prosperovali po mnoho tisíciletí. Nicméně H. habilis, možná díky své rané inovaci nástrojů a méně specializované stravě, se stal předchůdcem celé řady nových druhů, zatímco Paranthropus boisei a jeho robustní příbuzní zmizeli z fosilních záznamů. H. habilis mohl také koexistovat s H. erectus v Africe po dobu 500 000 let.
Evoluční biolog Jeremy Griffith vykreslil paralely mezi H. habilis a psychologickým vývojovým vývojem moderních lidí jako projev teorie ontogeneze Ernsta Haeckela, která je shrnutou rekapitulací fylogeneze, což naznačuje, že prvky fenotypu H. habilis se vztahují k ranému dospívání (12-13 let věku) u moderních lidí.
Australopithecus: A. anamensis • A. afarensis • A. bahrelghazali • A. africanus • A. garhi
Paranthropus: P. aethiopicus • P. boisei • P. robustus
Homo: H. habilis • H. rudolfensis • H. georgicus • H. ergaster • H. erectus (H. e. lantianensis • H. e. palaeojavanicus • H. e. pekinensis • H. e. nankinensis • H. e. wushanensis • H. e. yuanmouensis • H. e. soloensis) • H. cepranensis • H. antecessor • H. heidelbergensis • H. neanderthalensis • H. rhodesiensis • H. floresiensis • Archaic Homo sapiens • Anatomicky moderní lidé (H. s. idaltu • H. s. sapiens)