Nevěřila, že bájné Prokleté hrobky v bradavické Škole čar a kouzel skutečně existují, a zřejmě si myslela, že se její nejstarší syn spíše mýlil než zešílel.
Byla velmi přísná, pokud šlo o dodržování mezinárodního statutu kouzelnického tajemství a dodržování vyhlášky ministerstva kouzel o rozumném omezení magie nezletilých. V důsledku toho zakázala svým dětem používat magii mimo školu, dokonce jim nedovolila ani jezdit na košťatech, než nastoupily do Bradavic. Když byly její děti mladší, kupovala jim vždycky mátové žabky a lékořicové hůlky. Když její druhé dítě předvádělo kouzla bez hůlky a rozbilo jeden z jejích čajových setů, myslela si, že to Jacob dokázal, dokud o pár týdnů později, když byl Jacob ve škole, tento výkon nezopakovali vázou. Jindy zase její druhé dítě použilo kouzla bez hůlky, aby rozesmálo květinu zpět k životu, což ji docela potěšilo. Když se dozvěděla zprávu, že Jacob zmizel, její a mladší dítě bylo z té zprávy zničené a plakalo.
Když si v Denním věštci přečetla o událostech odehrávajících se v Bradavicích, byla sice velmi pyšná na to, že její druhé dítě přispělo k prolomení kletby a odstranění prokletého ledu, ale nerada se dozvěděla, že Prokleté hrobky jsou skutečně skutečné, protože to v ní jen vzbuzovalo obavy, že vzhledem k tomu, že za Jakubovým zmizením bylo zřejmě něco víc, než si mohla na první pohled myslet, mohl by její nejmladší skončit také jako pohřešovaný. To jen posílilo její odhodlání omezit přístup nejmladších k potenciálně nebezpečným aktivitám, odmítala jim koupit koště, i když už byli dost staří na to, aby si do školy přinesli vlastní. I tak ale svému druhému dítěti přiznala, že doufá, že najdou Jakuba živého a zdravého, a dala tak najevo, že nakonec alespoň nepřímo začala schvalovat jejich pátrání po něm.
Její nejmladší dítě prohlásilo, že je velmi přísná v dodržování Mezinárodního statutu kouzelnického tajemství a dodržuje vyhlášku Ministerstva kouzel o rozumném omezení magie nezletilých, a proto svým dětem zakazuje používat jakoukoliv magii mimo školu a dokonce jim odmítá povolit jezdit na košťatech, než začnou chodit do Bradavic. Také nebyla vyznavačkou starověkých kouzelnických mýtů, protože nevěřila, že bájné Prokleté klenby skutečně existují navzdory tomu, že její starší syn opakovaně trval na tom, že existují.
Ať je přísná, jak chce, své děti skutečně milovala. Na rozdíl od většiny ostatních si i ona, stejně jako její mladší dítě, dělala o Jacoba starosti a svého staršího syna nikdy nepovažovala za šíleného, jen za nesprávného. Její obavy z Jacobova zmizení ještě vzrostly poté, co se dozvěděla, že Prokleté hrobky jsou skutečně skutečné, protože teď už viděla, že za Jacobovým zmizením je toho zjevně víc, než si zprvu myslela. Proto ještě více omezila přístup svého nejmladšího dítěte k potenciálně nebezpečným aktivitám, aby zajistila, že zůstanou v bezpečí, a dokonce mu ani nekoupila koště, přestože už na to jejich věk stačil. Nicméně stále cítila hrdost na to, že její dítě přispělo k prolomení kletby, a nakonec uznala, že doufá, že Jacob bude nalezen v bezpečí, čímž dala najevo nepřímý souhlas s jejich pátráním po něm.