Machairodus byl rod velké machairodontinské šavlozubé kočky, která žila v Euroasii během miocénu. Je to zvíře, po kterém dostala rodina Machairodontidae své jméno a od té doby se stala odpadkovým taxonem v průběhu let tolik rodů šavlozubé kočky, které do ní byly a stále jsou občas házeny.
Machairodus byl poprvé pojmenován v roce 1832 německým přírodovědcem Johannem Jakobem Kaupem. Ačkoli jeho pozůstatky byly známy od roku 1824, Georges Cuvier věřil, že fosilie pocházejí z druhu medvěda, který nazval „Ursus cultridens“ (dnes známý jako Megantereon) na základě složeného vzorku zubů z různých zemí, druhů a geologického stáří, což vedlo k tomu, co by se stalo dlouhou řadou komplikací. Kaup však rozpoznal zuby jako zuby kočkodanů a rychle překlasifikoval stávající exempláře na Machairodus, včetně M. cultridens v něm. Jméno rychle získalo přijetí a do konce 19. století bylo mnoho druhů kočkodanů nebo příbuzných kočkodanů (například nimravidů) zařazeno do rodu Machairodus, mimo jiné včetně Sansanosmilus, Megantereon, Paramachairodus, Amphimachairodus, Nimravides a Homotherium. To by nakonec z Machairodus udělalo něco jako taxon z odpadkového koše, což by se napravilo objevením kompletnějších koster jiných machairodontů.
Machairodus byl velikostí podobný modernímu lvu, který v rameni měří asi 1 m (3,3 stopy). Druh Machairodus horribilis, který je největším známým druhem rodu, je velikostí srovnatelný s mnohem pozdějším populatorem rodu Smilodon, váží kolem 404,6 kg (892 liber). Jeho lebka, měřící na délku až 16 palců (41 centimetrů), je největší známou lebkou pro jakéhokoli machairodonta a jednou z největších lebek ze všech koček.
Lebka Machairoduse byla znatelně úzká ve srovnání s lebkami existujících pantherinských koček a oční důlky byly poměrně malé. Špičáky byly dlouhé, tenké a zploštělé ze strany na stranu, ale široké zepředu dozadu jako ostří nože, jako v Homotheriu. Přední a zadní okraje špičáků byly při prvním růstu zoubkované, ale tyto zoubky byly v prvních letech života zvířete opotřebované.
Machairodus byl asi 2 metry (6,6 stop) dlouhý a pravděpodobně byl loven jako přepadový predátor. Jeho nohy byly příliš krátké na to, aby vydržel dlouhý lov, takže to byl s největší pravděpodobností dobrý skokan a svými špičáky rozřízl hrdlo své kořisti. Jeho zuby byly zakořeněny v tlamě a nebyly příliš jemné, na rozdíl od většiny šavlozubých koček té doby, které měly extrémně dlouhé špičáky, které jim visely z tlamy. Špičáky Machairodus se však pohodlněji vešly do tlamy a zároveň byly dlouhé a účinné pro lov.I přes svou velkou velikost byl největší exemplář Machairodus, M. horribilis lépe vybaven pro lov relativně menší kořisti než Smilodon, o čemž svědčí jeho mírné čelistní rozevření 70 stupňů, podobné rozevření moderního lva.
Fosilní druhy přiřazené k rodu Machairodus byly Turnerem rozděleny do dvou stupňů evolučního vývoje – M. aphanistus a severoamerický katakopie „Nimravides“ reprezentují primitivnější stupeň a M. coloradensis a M. giganteus reprezentují odvozenější stupeň. Charakteristiky pokročilejšího stupně zahrnují relativní prodloužení předloktí a zkrácení bederní oblasti páteře, aby se podobala té u živých pantherinských koček. Odvozenějším formám, které byly kdysi přiřazeny k rodu, byl přiřazen nový rod, Amphimachairodus, který zahrnuje M. coloradensis, M. kurteni a M. giganteus.
Je pravděpodobné, že Machairodus měl skvrnitý nebo dokonce pruhovaný vzor, protože fosilie ukazují, že to byl obyvatel otevřených lesů.
Lebka Machairoduse byla ve srovnání s lebkami moderních pantherinských velkých koček znatelně úzká a očnice byly poměrně malé. Špičáky byly dlouhé, tenké a zploštělé ze strany na stranu, ale zepředu dozadu široké jako čepel nože, jako v Homotheriu. Přední a zadní okraje špičáků byly při prvním růstu zoubkované, ale tyto zoubky se v prvních letech života zvířete obrousily.
Zdálo se, že Machairodus preferuje otevřené lesní biotopy, o čemž svědčí nálezy v Cerro de los Batallones, který je ve Vallesiánském věku. Jako špičkový predátor v Batallones by lovil velké býložravce té doby. Mezi takové býložravce by patřili koně jako Hipparion, bezrohý nosorožec Aceratherium, gomphotherid mastodont Tetralophodon, suid Microstonyx, žirafy silvatherid a antilopa boselaphine.Machairodus by o takovou kořist soupeřil s Amphicyonid Magericyon, kolegy machairodonty Promegantereon a Paramachairodus, medvědem Indarctos a malým hyaenid Protictitherium. Zatímco Indarctos a Magericyon by pravděpodobně byly silnými konkurenty Machairodusovi v oblasti potravy, Promegantereon, Paramachairodus a Protictitherium by pravděpodobně byly menšími potenciálními soupeři.Existují také důkazy, že Machairodus mohl být náchylný k rozdělení výklenků s Magericyonem, možná žil v mírně odlišných biotopech, přičemž machairodont dával přednost hustěji zarostlým biotopům, zatímco medvědí pes lovil v otevřenějších oblastech. Svou roli v soužití těchto dvou velkých predátorů u Batallones mohly sehrát i stravovací preference.Největší druh M. horribilis byl podle zející čelisti pravděpodobně lovcem relativně pomalu se pohybujících koní.