Co je to duševní účetnictví?
Mentální účetnictví odkazuje na různé hodnoty, které člověk klade na stejné množství peněz, na základě subjektivních kritérií, často s negativními výsledky. Mentální účetnictví je pojem v oblasti behaviorální ekonomie. Vyvinul ho ekonom Richard H. Thaler a tvrdí, že jednotlivci klasifikují fondy různě, a proto jsou náchylní k iracionálnímu rozhodování ve svých výdajích a investičním chování.
Klíčové způsoby
Pochopení duševního účetnictví
Richard Thaler, v současnosti profesor ekonomie na University of Chicago Booth School of Business, představil duševní účetnictví ve své studii z roku 1999 „Mental Accounting Matters“, která vyšla v časopise Journal of Behavioral Decision Making. Začíná touto definicí: „Duševní účetnictví je soubor kognitivních operací používaných jednotlivci a domácnostmi k organizování, vyhodnocování a sledování finančních aktivit.“ Článek je bohatý na příklady toho, jak duševní účetnictví vede k iracionálním výdajům a investičnímu chování.
Základem teorie je koncept zastupitelnosti peněz. Říct, že peníze jsou zastupitelné, znamená, že bez ohledu na jejich původ nebo zamýšlené použití jsou všechny peníze stejné. Aby se předešlo mentálnímu účetnímu zkreslení, měli by jednotlivci zacházet s penězi jako s dokonale zastupitelnými, když alokují mezi různé účty, ať už jde o rozpočtový účet (každodenní životní výdaje), účet diskrečních výdajů nebo účet majetku (úspory a investice).
Také by si měli cenit dolaru stejně, ať už je získán prací, nebo je jim darován. Thaler však podotkl, že lidé často porušují princip zastupitelnosti, zejména v nečekané situaci. Vezměte si vrácení daně. Získání šeku od finančního úřadu je obecně považováno za „nalezené peníze“, něco navíc, co příjemce často cítí jako možnost utratit za libovolnou položku. Ve skutečnosti však peníze právem patřily v první řadě jednotlivci, jak vyplývá ze slova „vrácení“ a jedná se hlavně o navrácení peněz (v tomto případě o přeplatek daně), nikoliv o dar. Proto by se s nimi nemělo zacházet jako s darem, ale spíše by se na ně mělo pohlížet podobně, jako by jednotlivec pohlížel na svůj pravidelný příjem.
Richard Thaler získal v roce 2017 Nobelovu cenu za ekonomii za práci při identifikaci iracionálního chování jednotlivců v ekonomických rozhodnutích.
Příklad duševního účetnictví
Takto vyjádřeno se řešení tohoto problému jeví jako jednoduché. Nicméně mnoho lidí se tímto způsobem nechová. Důvod souvisí s typem osobní hodnoty, kterou jednotlivci na konkrétní majetek kladou. Mnoho lidí má například pocit, že peníze naspořené na nový dům nebo na školní fond dítěte jsou prostě „příliš důležité“, než abychom se jich vzdali, i když by to byl nejlogičtější a nejprospěšnější krok. Praxe spočívající v udržování peněz na účtu s nízkými nebo žádnými úroky a zároveň v přenášení nesplacených dluhů tedy zůstává běžná.
Profesor Thaler se cameo objevil ve filmu The Big Short, aby vysvětlil „hot hand fallacy“, jak se vztahoval na syntetické zajištěné dluhové obligace (CDO) během realitní bubliny před finanční krizí v letech 2007-2008.
Mentální účetnictví při investování
Lidé mají také tendenci pociťovat mentální účetní zaujatost při investování. Mnoho investorů například dělí svá aktiva mezi bezpečná a spekulativní portfolia za předpokladu, že mohou zabránit negativním výnosům ze spekulativních investic, aby ovlivnily celkové portfolio. V tomto případě je rozdíl v čistém jmění nulový bez ohledu na to, zda investor drží více portfolií nebo jedno větší portfolio. Jediným rozdílem v těchto dvou situacích je množství času a úsilí, které investor vynaloží na oddělení portfolií od sebe navzájem.
Mentální účetnictví často vede investory k iracionálním rozhodnutím. Thaler si půjčuje od Daniela Kahnemana a Amose Tverského průkopnickou teorii o averzi ke ztrátě a nabízí tento příklad. Investor vlastní dvě akcie: jednu se ziskem papíru, druhou se ztrátou papíru. Investor potřebuje získat hotovost a musí prodat jednu z akcií. Mentální účetnictví je zaujaté k prodeji vítěze, i když prodej poraženého je obvykle racionálním rozhodnutím, a to kvůli výhodám z daňových ztrát a také kvůli tomu, že ztrátová akcie je slabší investicí. Bolest z uvědomění si ztráty je pro investora příliš velká, takže investor prodá vítěze, aby se této bolesti vyhnul. To je efekt averze ke ztrátě, který může investory svést na scestí s jejich rozhodnutími.