Prosauropodavon Huene, 1920
Prosauropody jsou vyhynulá skupina raných býložravých dinosaurů, kteří žili v období triasu a rané jury. Byli často převládajícím býložravcem ve svém prostředí a rychle dosáhli velké velikosti, od 6 do 10 metrů (20 až 33 stop). Všichni prosauropodi měli dlouhý krk a malou hlavu, přední končetiny kratší než zadní končetiny a velmi velký palec dráp (zděděný po thecodontosaurech) pro obranu. Většina byla polodvounohá, i když nejméně jedna velká forma (Riojasaurus) byla plně čtyřnohá. Původně byli považováni za předky sauropodů, ale dnes jsou považováni za paralelní linii.
Prosauropodové byli původně definováni jako raní, dvounozí, triasoví předkové velkých sauropodních dinosaurů. V poslední době kladistická analýza naznačuje, že spíše než předky sauropodů byli prosauropodové sesterským kladem. Nedávné studie rodu Massospondylus odhalují, že Prosauropoda je skutečně monofyletický.
Problém však spočívá v tom, jaké rody jsou považovány za prosauropody. Upchurch (1997) navrhuje definici založenou na uzlu: Blikanasauridae, Thecodontosauridae, Anchisauridae, Plateosauridae, Melanorosauridae a všichni sauropodomorfové jim bližší než sauropodi. Nedávno na základě studií raných sauropodomorfů Adam Yates navrhl kladogram, ve kterém primitivní rody Saturnalia, Thecodontosaurus a Efraasia (v podstatě parafyletičtí Thecodontosauridae) představují bazální outgroups před rozštěpením prosauropod-sauropod. Anchisaurus (navzdory své klasické „prosauropodní“ stavbě) je nyní uznáván jako nejprimitivnější sauropod (Yates 2004). Melanonorosauři a blikanasauři jsou velmi ranými členy linie sauropodů.
Lebka Prosauropodů byla přibližně poloviční délky stehenní kosti; jejich čelistní artikulace byla mírně pod úrovní čelistního zubu. Jejich zuby byly malé, homodontní nebo slabě homodontní, špachtlovité, s hrubými okrajovými zoubky; manuální číslice I nesla zkroucenou první falangu a ohromnou, trenchantskou nehezkou mediálně řízenou při hyperextenzi. Prosauropodovy číslice II a III měly substejnou délku, s malými, mírně se opakujícími nehezkými falangami; číslice IV a V byly redukované a postrádaly nehezké falangy. Typický falangeální vzorec Prosauropodů byl 2-3-4-3.
Čepelovité distální části stydké kosti tvořily širokou plochou zástěru. Pátý šlachovitý prst byl vestigiální; stehenní kost měla podélný hřeben proximální k bočnímu kondylu. Menší trochanter byl slabý zvlněný proximodistačně ležící na latero-anteriorním povrchu a hlavní části trochanteru byly pod úrovní hlavy stehenní kosti (Gauffre, 1993).
Historie a obecný popis
Massospondylus byl typickým Prosauropodem.
Sauropodomorfové se poprvé objevili na superkontinentu Pangea jako relativně malí dinosauři, od 1,5 do 3 metrů (4,9 až 9,8 stop) dlouzí, během středního nebo pozdního karnského věku, na počátku pozdního triasu. Jsou známí z Brazílie (Saturnálie a Unaysaurus), Madagaskaru (nedávno objevený) a Maroka (Azendohsaurus).
Prosauropodi si zachovali stejný tělesný plán, ale v pozdějším raném nebo raném středoseverském věku se jejich lineární rozměry zdvojnásobily, jak naznačuje 4 až 6 metrů dlouhý Plateosaurus gracilis z dolního a středního Stubensandsteinu v Německu. Toto zvíře zase dalo vzniknout dalším druhům Plateosaura a toto zvíře – 8 metrů (26 stop) a okolo 1 500 kilogramů (1,7 krátkých tun) nebo více – dominovalo pozdnímu norskému prostředí a přetrvávalo až do rhétského věku. Mezitím v Argentině plnil podobnou roli ještě větší prosauropod, Riojasaurus Toto zvíře, 10 metrů (33 stop), bylo tak velké, že muselo chodit po čtyřech. Kupodivu v jižní Africe v té době megabýložravý výklenek nezaujímali prosauropodi, ale bazální sauropodi, jak naznačují Euskelosaurus, Melanorosaurus a Blikanasaurus a Antetonitrus. Zajímavé je, že zatímco sauropodomorfi dominovali norské a rhaetské velké býložravé výklenku, velké masožravé výklenku nadále vládli Crurotarsi (např. ornithosuchids a ‘rauisuchians’).
Konec triasového vymírání zahubil bazální sauropodomorfy jako Thecodontosaurus, Riojasaurus a druhy bližší příbuznosti sauropodů jako Melanorosaurs a Blikanasaurus. Nicméně druhy „prosauropodů“ jako Anchisaurus přežily, stejně jako skuteční sauropodi. Zatímco první sauropodi se diverzifikovali, raní juroví prosauropodi vyzařovali v řadě středně velkých, 4 až 6 metrů (13 až 20 stop), megabýložravců, jako Massospondylus, Lufengosaurus a Yunnanosaurus a byli stejně úspěšní jako jejich pozdní triasoví předchůdci.
Vláda prosauropodů skončila v pozdní rané juře. Ačkoli tři rody prosauropodů přežívají do střední jury (Ammosaurus, Lufengosaurus a Yunnanosaurus), nebyli již dominantními pozemskými megabýložravci; byli to sauropodi (zejména eusauropodi), kteří přežili a pokračovali v radiaci (Lu a kol., 2007; Weishampel a kol., 2004).
Po Yates (2003) a Galton (2001) .