Pleistocénní řada zatím není rozdělena do formálních jednotek (tj. etap). Bylo navrženo několik řešení a specializované pracovní skupiny v současnosti usilují o dohodnuté řešení. Vzhledem k tomu, že základna pleistocénu je již přišpendlena na Vrice (Kalábrie, jižní Itálie), mají být zatím formálně definovány pouze střední a horní pleistocén. Pokud jde o střední pleistocén, bylo dosaženo dohody navržením tzv. „Jónské“ etapy. Na základě mezinárodní dohody by základna Jónské etapy měla být umístěna blízko dna Brunhesovy chrony, zatímco její vrchol by se kryl se základnou horního pleistocénu, který se zase rozkládá od počátku posledního interglaciálu (tj. mořské izotopové etapy 5) k základně holoocénu (~10,5 Ka).
Zvláště vhodné úseky pro definování základny Jónské etapy se nacházejí v jižní Itálii. Během dolního a středního pleistocénu se totiž jadransko-jónský okraj vyznačoval vysokou sedimentační rychlostí v reakci na intenzivní diferenciální tektonický útlum a masivní sedimentární výtěžek. Konkrétně jsou kandidátskými úseky úsek „Montalbano Jonico“ (Bradanské koryto, region Basilicata) a úsek „Valle di Manche Nord“ (San Mauro Marchesato, pánev Crotone, region Kalábrie). V prvním z nich je vystavena velkolepá posloupnost slínů položených v Apeninské předmořské hloubce, které jsou však bohužel nevhodné pro magnetostratigrafické analýzy. Druhý, který je reprezentován mělkým vzestupným sledem, který se vyvinul v prostředí vnějšího šelfu, má bonus v podobě ostrého biomagnetostratigrafického záznamu, který zajišťuje přísnější kontrolu stáří.
Kromě těchto expozic je k dispozici řada ODP jader vrtaných buď v Jónském moři (lokalita 964) a v oblasti Sicilského průlivu-Capo Rossello (lokalita 963), které dobře korelují s výše uvedenými pozemními úseky na základě značného počtu kritérií (magnetostratigrafie, biostratigrafie, sapropelová stratigrafie, stabilní izotopy, Tefrochronologie). Interval odpovídající Jónské etapě je obzvláště dobře zastoupen v lokalitě 963, kde nejsou rozpoznány žádné turbidity a/nebo hiáty. V současnosti je možná hlavním kandidátem pro definování dolní – střední pleistocénní hranice, jakmile se najde spolehlivý magnetostratigrafický záznam.