Charakteristickým rysem mnoha portrétů bylo, že většinu času trávili spánkem nebo předstíráním spánku, i když většina z nich, s občasnou výjimkou Phinease Nigelluse Blacka, se při oslovení okamžitě probudila.
Když byl Arthur Weasley 18. prosince napaden Naginim, Albus Brumbál vyzval několik portrétů, aby předali nebo poskytli informace o události. Everard byl poslán na svůj portrét na Ministerstvo kouzel, aby se ujistil, že je Arthur nalezen, Dilys Derwent byl poslán do St Mungo’s, aby tam monitoroval jeho příjezd, a Phineas Nigellus Black byl poslán na Grimmauld Place 12, aby informoval Siriuse Blacka, že Harry Potter a Weasleyho děti tam přijedou Portkey.
Portréty byly svědkem toho, jak se Kornelius Popletal později toho roku pokusil Brumbála zatknout, a tu noc nepředstíral spánek, ale místo toho ho přímo podporoval proti ministerstvu, přičemž jeden nebo dva dokonce Popletalovi hrubě pokynuli rukou. Dokonce ani Phineas nemohl popřít, že Brumbálova obrana proti Popletalově brigádě byla působivá.
Po smrti Albuse Brumbála tehdejšímu šéfovi Severusu Snapeovi nadále radil jeho portrét a přijímal od něj rozkazy. Právě na základě těchto rozkazů předal Snape Harrymu Potterovi Meč Godrika Nebelvíra a zařídil, aby si Harry prohlédl několik jeho vzpomínek.
Po porážce lorda Voldemorta v bitvě o Bradavice portréty Harryho potěšily, když navštívil ředitelovu kancelář. Zvláště Brumbál Harrymu složil poklonu a podpořil jeho rozhodnutí odložit Kámen zmrtvýchvstání a vrátit hůlku starší do Bílé hrobky.
Obrazy v kouzelnickém světě, jako například ty, které byly namontovány na stěnách bradavického zámku, byly sice svými malíři všechny očarovány tak, aby se v nich zobrazované náměty pohybovaly, mluvily a tím pádem i komunikovaly mezi sebou a s těmi, kdo se na ně dívali, ale byly obvykle velmi omezené v tom, co mohly říci a udělat. Protože portréty v Bradavicích měly jen málo znalostí o životě čarodějek a čarodějů, které zobrazovaly, byly obvykle víceméně redukovatelné na dvojrozměrné zobrazení jejich kdysi žijících protějšků, jak je viděl malíř; byly schopné používat některé ze svých oblíbených frází a napodobovat jejich obecné vystupování, ale jinak jen málo. Galerie v ředitelově pracovně však byla výjimkou z pravidla, protože ředitelé a ředitelky Bradavic se do svých namalovaných podobizen sypali natolik, že to, co po sobě zanechali v kanceláři, bylo přesněji popsáno jako slabé otisky jich samých než pouhé umělecké předměty a hloubku jejich vhledu neznali všichni kromě hlavy dne.
Vskutku: I když nejsou tak plně realizovány jako duchové, skutečnost, že tyto obrazy byly nejen schopny podstatně větší interakce se světem mimo své rámy než ostatní portréty na zámku, ale vypadaly tak živě, že dokonce i současný ředitel školy byl někdy varován, aby si je nespletl s lidmi, které zobrazovaly, oba dále ilustrovaly přesnost vysoké chvály Minervy McGonagallové o schopnostech školních profesorů, neboť úroveň inteligence portrétu nezávisela na zručnosti čarodějky nebo čaroděje, který je namaloval, ale spíše na síle zobrazené čarodějky nebo čaroděje.
Známí ředitelé s portréty
Portrét profesora Swotta v roce 1992
Brumbálův portrét v roce 1997