Portréty byly malby určitých osob, jmenovitě čarodějnic a čarodějnic.
Téma magického portrétu bylo vnímající díky zaklínadlům, která na portrét umístil malíř. Portrét mohl používat některé oblíbené fráze daného subjektu a napodobovat jejich obecné vystupování podle toho, jak se daný subjekt malíři jevil; nicméně byly omezené v tom, co mohly říci nebo udělat. Portrét se také mohl pohybovat od portrétu k portrétu nebo navštívit jejich portrét jinde ve světě.
Bimp, Oliver Cartwright, John Homme, Luxo Karuzos, Pablo Picasso a Leonardo Da Vinci byli všichni zkušení malíři. Magenta Comstock byl experimentální malíř, jehož oči subjektů sledovaly své diváky domů.
Čaroděj nebo čaroděj mohl jít za čarodějnickým malířem, aby se nechal namalovat. Obvykle se to dělalo proto, aby portrétista mohl portrét okouzlit, aby měl nějaké charakteristiky daného předmětu. Portrét mohl používat některé oblíbené fráze daného předmětu a napodobovat jejich obecné vystupování. Soukromníci mohli umístit svůj portrét do svého domu, zatímco významné osobnosti magické komunity si mohly nechat namontovat portrét na zeď prestižních institucí, jako je Bradavická škola čar a kouzel, Nemocnice svatého Munga pro kouzelné nemoci a zranění a britské ministerstvo kouzel, aby je připomínalo za nějakou veřejnou službu nebo úspěch.
Portrét sira Cadogana neustále vyzýval lidi k souboji, padal z koně a choval se značně nevyváženě, a tak se námět jevil ubohému čaroději, který ho musel namalovat, zatímco portrét Tlusté dámy dál hýčkal její lásku k dobrému jídlu, pití a špičkovému zabezpečení ještě dlouho poté, co její živý model zemřel.
Osoby vyobrazené na obrazech prchají v přípravách na bitvu o Bradavice
Portrét věděl o životě svého subjektu jen málo, a proto nemohl vést o svém subjektu příliš zajímavý rozhovor, protože šlo jen o vyobrazení živých subjektů tak, jak je viděl umělec. Výjimkou byly portréty bradavických ředitelů, které byly od doby jejich malby, která byla obvykle velmi stará, až do smrti subjektu, uloženy ve skříni. Ředitel tedy mohl naučit jejich portrét jednat a mluvit jako oni, aby mohli učit své nástupce. Navzdory tomu byli lidé na portrétech považováni za jakýsi memoár; podpůrný mechanismus, který mohl do jisté míry informovat o rozhodnutích současného ředitele školy. Než Minerva McGonagallová nastálo nastoupila na místo ředitelky bradavické školy, bylo jí doporučeno, aby si ty na obrazech nepletla se skutečnými lidmi. Hloubku znalostí a vhledu obsaženou v některých portrétech ředitelů a ředitelek neznal nikdo jiný než představitelé úřadu a několik studentů, kteří si během staletí uvědomili, že zdánlivá ospalost portrétů při příchodu návštěvníků do kanceláře nemusí být nutně pravá.
Osoba vyobrazená na portrétu tedy mohla žít donekonečna, i když portrét měl důvod k obavám o svůj život nebo blahobyt.
Čaroděj nebo čaroděj mohl také vytvořit kouzelnou fotografii, která prošla speciálním lektvarem. Zatímco některé z nich mohly být jen animované obrazy, které se vyskytovaly v nepřetržité smyčce, některé reagovaly na své okolí. Zlatoslav Lockhart měl ve své kanceláři „nespočet zarámovaných fotografií“. Když Harryho, Rona a Hermionu odvedli do jeho kanceláře, aby s nimi Brumbál, McGonagallová a Snape pohovořili v Tajemné komnatě, zmizely jim z dohledu Lockhartovy fotografie (s vlasy nyní v kuželkách). O několik okamžiků později už fotografie souhlasně přikyvovaly, zatímco Lockhart mluvil.
Velké schodiště poblíž odpočívadla ve 2. patře