O skupině organismů se říká, že mají společný původ, pokud mají společného předka. V moderní biologii se obecně uznává, že všechny živé organismy na Zemi jsou potomky společného předka nebo rodového genofondu.
Teorii univerzálního společného původu prostřednictvím evolučního procesu navrhl Charles Darwin ve své knize O původu druhů (1859) a později v knize The Descent of Man (1871).
Tato teorie je dnes obecně přijímána biology a má se za to, že poslední univerzální společný předek (LUCA nebo LUA), tedy nejnovější společný předek všech v současnosti žijících organismů, se objevil asi před 3,9 miliardami let. Teorie společného předka všech organismů je jedním z principů evoluce, i když u jednobuněčných organismů a virů je jediná fylogeneze sporná (viz: původ života).
První domněnka, že všechny organismy mohly mít společného předka a rozcházely se náhodnými odchylkami a přirozeným výběrem, byla učiněna v roce 1745 francouzským matematikem a vědcem Pierrem-Louisem Moreau de Maupertuis (1698-1759) v jeho práci Vénus physique. Konkrétně:
V roce 1790 Immanuel Kant (Königsberg (Kaliningrad) 1724 – 1804) ve svém Kritik der Urtheilskraft uvádí, že analogie živočišných forem implikuje společný původní typ a tedy společného rodiče.
Dědeček Charlese Darwina, Erasmus Darwin, v roce 1795 vyslovil hypotézu, že všechna teplokrevná zvířata pocházejí z jediného „živého vlákna“:
V roce 1859 vyšla kniha Charlese Darwina The Origin of Species (Původ druhů). Názory na společný původ, které jsou v ní vyjádřeny, se liší od tvrzení, že existoval jediný „první tvor“, až po tvrzení, že jich mohlo být více. Zde jsou příslušné citace ze Závěru:
Slavná závěrečná věta popisuje „vznešenost v tomto pohledu na život s jeho několika schopnostmi, které byly původně vdechnuty do několika málo podob nebo do jedné“. Fráze „jedna podoba“ se zde zřejmě vrací k frázi „několik málo bytostí“; v každém případě je výběr slov pozoruhodný pro svůj soulad s nedávnými představami o tom, že existoval jediný rodový „genetický fond“.
Důkaz univerzálního společného původu
Společná biochemie a genetický kód
Selektivně neutrální podobnosti
Podobnosti, které nemají žádný význam pro evoluci, a proto je nelze vysvětlit konvergencí, bývají velmi přesvědčivou oporou pro univerzální teorii společného sestupu.
Takové důkazy pocházejí ze dvou oblastí: sekvence aminokyselin a sekvence DNA. Proteiny se stejnou trojrozměrnou strukturou nemusí mít identické sekvence aminokyselin; jakákoli nepodstatná podobnost mezi sekvencemi je důkazem společného původu. V určitých případech existuje několik kodonů (trojčat DNA), které kódují stejnou aminokyselinu. Pokud tedy dva druhy používají stejný kodon na stejném místě k určení aminokyseliny, která může být reprezentována více než jedním kodonem, je to důkaz pro nedávného společného předka.
Univerzálnost mnoha aspektů buněčného života je často poukazována jako podpůrný důkaz pro přesvědčivější důkazy uvedené výše. Mezi tyto podobnosti patří energetický nosič ATP a skutečnost, že všechny aminokyseliny nalezené v proteinech jsou levoruké. Je možné, že tyto podobnosti vznikly kvůli zákonům fyziky a chemie, spíše než univerzálnímu společnému původu, a proto vyústily v konvergentní evoluci.
Fylogenetický strom živých tvorů, založený na RNA datech a navržený Carlem Woesem, ukazující separaci bakterií, archeí a eukaryot.
Dalším důležitým důkazem je, že je možné sestrojit podrobné fylogenetické stromy (tedy „genealogické stromy“ druhů) mapující navržené dělení a společné předky všech živých druhů. Tradičně byly tyto stromy postaveny pomocí morfologických metod (založených na vzhledu, embryologii atd.). V poslední době bylo možné sestrojit tyto stromy pomocí molekulárních dat (založených na podobnostech a rozdílech mezi genetickými a proteinovými sekvencemi). Klíčové je, že všechny tyto metody přinášejí v podstatě podobné výsledky, navzdory skutečnosti, že většina genetických variací nemá žádný vliv na vnější morfologii. Skutečnost, že fylogenetické stromy založené na různých typech informací spolu souhlasí, je silným důkazem skutečné základní fylogeneze – tedy společného původu.
Ilustrace společného původu
Přirozený výběr je evoluční proces, při kterém se dědičné rysy, které zvyšují fyzickou zdatnost jedince, stávají běžnějšími a dědičné rysy, které snižují fyzickou zdatnost jedince, se stávají méně běžnými.