Na přelomu prosince 1994 a ledna 1995 bylo heslo pro koupelnu prefektů v Bradavicích „pine fresh“.
Cestu, která vedla ze stanice Prasinky k Černému jezeru, lemovaly borovice. Jejich vůně byla v deštivém večerním vzduchu 1. září 1995 obzvlášť silná.
Hůlka z borovice s rovným zrnem si vždy vybírala nezávislého, individuálního pána, který mohl být vnímán jako samotář, poutavý a možná i záhadný. Hůlky z borovice si užívaly kreativního používání a na rozdíl od některých jiných se bez námitek přizpůsobovaly novým metodám a kouzlům.
Mnozí výrobci hůlek trvali na tom, že borovicové hůlky jsou schopny odhalit majitele, kteří jsou předurčeni k dlouhému životu, a podávat jim nejlepší výkony, včetně Garricka Ollivandera, který nikdy osobně nepoznal, že by mistr borovicové hůlky zemřel mladý. Borová hůlka byla jednou z těch, které byly nejcitlivější na neverbální magii.
Moderní anglický název „pine“ je odvozen od latinského pinus pomocí francouzského pinu; podobné názvy se používají i v jiných románských jazycích. V minulosti (před 19. stoletím) byly často známé jako fir, ze staré severštiny fyrre, podle středoanglického firre. Starnorský název se stále používá pro borovice v některých moderních severoevropských jazycích, v dánštině, fyr, v norštině fura/fure/furu, švédštině, fura/furu a Föhre v němčině, ale v moderní angličtině je nyní jedle omezena na Fir (Abies) a Douglas-fir (Pseudotsuga).