Vlastnictví hůlek se řídilo rafinovanými zákony, které nebyly zcela pochopeny, a to ani těmi, kdo byli dobře obeznámeni s naukou o hůlkách.
Nejvýznamnějším pravidlem, kterým se wandlóra řídila, bylo, že hůlka si vybrala čaroděje, pro kterého bude pracovat. Hůlka, která se rozhodla pracovat pro čaroděje, jim prý dala svou věrnost. Když si hůlka vybrala svého držitele (např. když držitel tuto hůlku skutečně ovládl), mohli si s ní být jisti nejlepšími výsledky.
Hůlky bylo možné získat jedním ze tří obecných způsobů: výběrem nově vytvořené hůlky (obvykle zhotovené jinou), výhrou hůlky nebo jejím zděděním. Každá z nich se vztahovala k tomuto zákonu jiným způsobem.
Za normálních okolností by první čarodějnickou či kouzelnickou hůlkou byla nově vytvořená či „panenská“ hůlka, získaná od zavedeného výrobce hůlek, jakým je například Ollivanders. Obvykle by museli otestovat několik potenciálních panenských hůlek, než by našli tu, která by jim byla věrná (nebo by si ji „vybrali“). Přesné důvody, pro které si konkrétní hůlky vybíraly konkrétní čaroděje, nebyly jasné, ale zdálo se, že určité hůlky mají k určitým čarodějům či čarodějnicím přirozený vztah. Je nejpravděpodobnější (vzhledem k podobnosti mezi známými čarodějnicemi/čarodějnicemi a jejich hůlkami), že čarodějky/čarodějnice s nejvíce podobnou osobností jako jejich budoucí hůlky by k nim měly nejvyšší vztah, a tak by jimi byly s největší pravděpodobností vybrány. Jinými slovy, čím více byl držitel hůlce podobný, tím větší byla pravděpodobnost, že jimi budou vybrány.
Hůlku si člověk mohl opatřit i tím, že ji „vyhrál“ od svého pána. Samozřejmě bylo vždycky možné jednoduše ukrást/půjčit si jinou čarodějnickou nebo kouzelnickou hůlku a dosáhnout s ní slušných výsledků, ale její věrnost by se sklonila k novému pánovi jen tehdy, když by ji vyhrál. Oddanost hůlky, kterou nikdo nevyhrál, by mohla být pro jejího držitele patrná, protože Hermioně Grangerové bylo nepříjemné používat hůlku Bellatrix Lestrangeové.
Aby člověk hůlku získal, musí ji přemoci, a tudíž nějakým způsobem porazit jejího pána. Je však třeba poznamenat, že hůlky obvykle zůstávaly věrné svým původním majitelům. Například, i kdyby byl čaroděj odzbrojen nebo prohrál boj, když měl hůlku u sebe, hůlka by si vytvořila příbuzenský vztah ke svému původnímu majiteli, takže by se jí nebylo možné snadno vzdát. Proto by pouhé odzbrojení čaroděje nemuselo stačit k vítězství nad věrností hůlky. Hůlky by se také nevyhrávaly v praktických soubojích, protože vnímaná lehkovážnost situace by bránila hůlce opustit svého poraženého pána. I když by hůlka vyhrála, často by si zachovala určitou věrnost původnímu majiteli. Jedinou výjimkou byla bezová hůlka, která byla „zcela nesentimentální“ a byla by věrná pouze síle. Jinými slovy, když vyhrála, zcela změnila svou věrnost. Způsob vítězství mohl být dokonce tak rafinovaný, jako nařídit podřízenému tvoru, aby zabil protivníka, místo aby to udělal sám, jako to nařídil lord Voldemort Naginimu, aby zabil Severuse Snapea ve víře, že Snape ovládl bezovou hůlku.
Je třeba poznamenat, že pouze bezová hůlka, pokud ji „vlastnil“ poražený čaroděj, obrátila věrnost k vítězi, i když nebyla použita, nebo dokonce na svou osobu během boje, protože bezová hůlka byla věrná jen moci/síle díky vítězství nad svým předchozím držitelem. To bylo doloženo, když se Harry Potter současně stal mistrem jak hůlky Draca Malfoye, tak bezové hůlky, když porazil Draca (který byl mistrem obou, když odzbrojil Brumbála, ale v té době vlastnil jen jednu z nich).
V některých rodinách mohou být hůlky dědičné, například Neville Longbottom používá hůlku svého otce a Ron Weasley používá starou hůlku svého bratra Charlieho. I když by se mohlo zdát sporné, zda by hůlky mohly být skutečně zvládnuty touto metodou dosažení, je známo, že hůlky získané tímto způsobem (např. hůlky s rodinným napojením) fungovaly o něco lépe než hůlky vybrané náhodně, a tak by to skutečně mohl být další nejlepší způsob, jak hůlku získat, pokud by prvotní výběr nebyl možný.
Nicméně, i kdyby si hůlka „vybrala“ čaroděje, i kdyby ji získal nebo zdědil (nebo nějakou kombinaci těchto tří), nebyla to v žádném případě záruka, že hůlka bude zcela zvládnutá. Každá hůlka měla jinou osobnost podle své přesné povahy (dřevo, jádro, tuhost atd.), se kterou by jednala, a tudíž často měla zvláštní podmínky, které člověk musel splnit, než by hůlka dala držiteli svou plnou sílu a podporu.
Dobrým příkladem byly vlasové hůlky Thestral – tyto hůlky se nedaly jednoduše „ovládnout“ tím, že by je někdo získal. Ocasní chlupy Thestral byly mocnou, ale záhadnou látkou, která by si „vybrala“ pouze čaroděje, který by byl schopen čelit smrti. Jinými slovy, pouze Mistři smrti mohli ovládat plnou moc takové hůlky. Stejně tak trnové hůlky vyžadovaly, aby prošly nějakým obtížným úskalím s držákem, než by mohly být skutečně ovládnuty.
Priori Incantatem mezi Harrym Potterem a Voldemortem v roce 1995
Za prvé, bratrské hůlky nemohly být nuceny k souboji proti sobě. Pokud by se někdy dvě takové hůlky dostaly do cesty, vzniklo vzácné spojení, nazývané Priori Incantatem. Když se spojení vytvořilo, hůlky bojovaly, aby spojily zlaté jablko do šachty druhé hůlky; ta, které se podařilo protlačit jablko do druhé, byla vítězná hůlka. Kvůli její vzácnosti se většina mágů nikdy nedozvěděla, že takové spojení je možné.
Poté, co se dvě bratrské hůlky spojily pomocí Priori Incantatem, se obě hůlky navzájem poznaly a mohly reagovat na přítomnost druhé hůlky samy od sebe, aniž by majitel cokoliv udělal, nebo vítězná hůlka reagovala pouze na ztracenou hůlku. Za zvláštních podmínek bylo také možné, aby jedna hůlka rozpoznala pána svého bratra, i když používala jinou hůlku. Například během bitvy u Sedmi Potterů Harryho hůlka rozpoznala Voldemorta a vychrlila na něj „zlaté plameny“, i když Voldemort v té době používal hůlku Lucia Malfoye.
Případně, bratrské hůlky držely větší výkon, když se používaly společně. Když se používaly jako tým, hůlky s jádry stejného původu měly desetinásobně větší výkon.