Ze zdvořilosti prosím neupravujte tuto stránku, dokud je tato zpráva zobrazena. Pokud máte nějaké návrhy pro editora, napište je prosím na diskusní stránku tohoto článku.
Rzeczpospolita Polska (polsky)Pòlskô Repùblika (kašubsky)
Polština (národní)Kašubština (regionální)
Polská republika (polsky Rzeczpospolita Polska; kašubsky Pòlskô Repùblika), častěji označovaná jednoduše jako Polsko (polsky: Polska), je stát ve střední Evropě. Na severu sousedí s ruskou Kaliningradskou oblastí a Litvou, na východě s Běloruskem a Ukrajinou, na jihu s Českou republikou a Slovenskem a na západě s Německem. Na severu má také pobřeží Baltského moře.
Mieszko I., zakladatel polského státu
Lidský život v Polsku a ve zbytku severní střední Evropy existuje již delší dobu. V neolitu vznikly v Polsku první usedlé zemědělské komunity. V pozdní době bronzové a na počátku doby železné byla na území Polska významná lužická kultura a v pozdějším období doby železné lašské kultury sem začali přicházet Keltové. Brzy je následovaly germánské kultury ovlivněné Kelty na západě a Římskou říší na jihu. Kolem roku 500 n. l. se Germáni z Polska vystěhovali a poté se na území usadily slovanské národy, které se organizovaly do kmenových celků.
Měšek I. (asi 940-992) z dynastie Piastovců, příslušník kmene Polanů, v době své vlády fakticky sjednotil mnoho národů žijících na území dnešního Polska. Proto je dnes běžně považován za faktického zakladatele polského státu. Za vlády Měška a jeho nástupců byla velká část polského národa obrácena na křesťanství a Polsko se začlenilo do evropské kultury. V roce 1025, ještě za života Boleslava I. Chrobrého (967-1025), založil Boleslav první polské království. Spory o nástupce Boleslava III Chrobrého (1086-1138) ho přiměly k rozdělení Polska mezi jeho pět synů. Tato roztříštěnost, stejně jako konflikty s německými rytíři, Prusy a Mongoly, způsobily, že Polsko bylo na několik desetiletí oslabeno. První polský král po rozdrobení, Přemysl II (1257-1296), byl korunován v roce 1295. Usiloval o znovusjednocení polských zemí, ale krátce po zahájení své vlády byl v roce 1296 zavražděn a svého cíle nakonec nedosáhl. Po jeho smrti vládla v Čechách krátce dynastie Přemyslovců, dokud se králem nestal Vladislav I. Loketský (1261-1333), který obnovil piastovskou dynastii a definitivně sjednotil Polsko. Po smrti Vladislava III. jeho syn Kazimír III. (1310-1370) během rozsáhlé 37leté vlády zemi výrazně rozšířil a posílil. Po Kazimírovi nastoupil jeho synovec Ludvík I. Uherský (1326-1382), člen kapetovského rodu Anjou, který ukončil vládu Piastovců a vytvořil unii mezi Polským a Uherským královstvím. Po Ludvíkově smrti pokračovala jeho dcera Jadwiga (1373/4-1399) jako druhá (a poslední) polská panovnice z rodu Anjouovců.
V roce 1385 se litevský velkokníže Vladislav II.Jagellonský (1351/1362-1434) oženil s Jadwigou a vládl po jejím boku, čímž došlo ke spojení jejich národů. Toto partnerství se ukázalo jako výhodné pro Poláky i Litevce a vztahy mezi oběma skupinami se v tomto období výrazně zlepšily. Když Jadwiga v roce 1399 zemřela, začal Vladislav II. vládnout samostatně jako panovník a zahájil tak vládu polské dynastie Jagellonců. V roce 1454 bylo Královské Prusko připojeno k Polsku, v důsledku čehož došlo k třináctileté válce (1454-1466) s tímto teutonským státem. Polsko v tomto konfliktu nakonec zvítězilo a Třinecký mír z roku 1466 rozdělil Prusko ve prospěch Poláků. Nakonec v roce 1525 vznikne Pruské vévodství jako samostatný útvar, léno Teutonského řádu v Polsku. Polsko se stalo mocným státem, jemuž vládla vlivná monarchie, a postavilo se Osmanské říši a Krymskému chanátu na jihu a pomáhalo Litvě v jejích bojích s Moskevským velkoknížectvím na východě. Polsko se také vyvíjelo jako feudální stát s převážně zemědělským hospodářstvím a dominantní pozemkovou šlechtou. S rostoucím významem šlechty se královská rada v roce 1493 stala dvoukomorovým generálním sejmem (parlamentem), který nebyl určen výhradně pro hodnostáře sídlící v království. Nakonec byla zákonem Nihil novi z roku 1505 přenesena velká část zákonodárné moci z krále na sejm, což vedlo k některým stále horším podmínkám pro poddané, zpomalilo rozvoj měst a omezilo práva prostých obyvatel. Během jagellonského období pronikla do polského křesťanství protestantská reformační hnutí, což vedlo k jedinečné politice náboženské tolerance, která do Polska přilákala pronásledované národy z jiných evropských zemí. V zemi se také prosadily kulturní a vědecké revoluce. V roce 1561 bylo k Polsku připojeno území Livonska na území dnešního Estonska a Lotyšska a Polsko vstoupilo do livonské války (1558-1583) proti ruskému carství a jeho spojencům. Lublinská unie z roku 1569 převedla Ukrajinu z Litvy do Polska, čímž se polsko-litevské uspořádání mělo změnit ve skutečnou unii. Zikmund II August (1520-1572), který zemřel bez dědice, byl posledním panovníkem jagellonské dynastie.