Jedním z nejznámějších rodů je Smilodon, jehož druhy, zejména S. fatalis, jsou populárně, ale nesprávně označovány jako „šavlozubí tygři“. Nicméně použití slova kočka je v některých případech nesprávné pojmenování, protože mnoho druhů označovaných jako šavlozubé „kočky“ nejsou úzce příbuzné s moderními kočkami (Felidae). Místo toho je mnoho členů klasifikováno do různých čeledí Feliformia, jako jsou Barbourofelidae a Nimravidae; oxyaenid „creodont“ rodů Machaeroides a Apataelurus; a dvě vyhynulé linie metatherských savců, thylacosmilids Sparassodonta a deltatheroideans, které jsou více příbuzné vačnatcům. V tomto ohledu lze na šavlozubé kočky pohlížet jako na příklady konvergentní evoluce. Tato konvergence je pozoruhodná nejen díky vývoji protáhlých špičáků, ale také souboru dalších charakteristik, jako je široké rozevření a objemné přední končetiny, které jsou tak konzistentní, že byly označeny jako „šavlozubá suita“.
Z feliformních rodů je nejstarší rod Nimravidae, který vstoupil do krajiny kolem 42 mya a vyhynul 7,2 mya. Barbourofelidae vstoupili kolem 16,9 mya a vyhynuli 9 mya. Tito dva by sdíleli některé biotopy.
Různé skupiny šavlozubých koček si vyvinuly své šavlozubé vlastnosti zcela nezávisle. Jsou nejznámější tím, že mají čelistní špičáky, které jim sahají od tlamy dolů, i když byla tlama zavřená. Šavlozubé kočky byly obecně robustnější než dnešní kočky a byly dosti medvědí postavy. Byly považovány za vynikající lovce a lovená zvířata jako lenochodi, mamuti a další velká kořist. Důkazy z čísel nalezených v La Brea Tar Pits naznačují, že Smilodon, stejně jako moderní lvi, byl společenský masožravec.
První šavlozubci, kteří se objevili, byli savčí synapsidy, jako například gorgonopsidy; byli jednou z prvních skupin zvířat v Synapsidě, která zažila specializaci šavlozubých zubů, a mnozí měli dlouhé špičáky. Někteří měli dva páry horních špičáků s dvěma trčícími dolů z každé strany, ale většina měla jeden pár horních extrémních špičáků. Vzhledem ke své primitivnosti jsou extrémně snadno rozeznatelní od machairodontů. Několik charakteristických znaků je absence koronoidního procesu, mnoho ostrých „premolárů“ připomínajících spíše kolíky než nůžky a velmi dlouhé lebky.
Druhý výskyt je v rodu Deltatheroida, což je linie křídových metatherianů. Nejméně jeden rod, Lotheridium, měl dlouhé špičáky a vzhledem k predátorským zvykům kladu i celkově neúplnému materiálu to mohla být rozšířenější adaptace.
Třetím výskytem dlouhých špičáků je Thylacosmilus, který je nejvýraznější ze savců se šavlozubými zuby a je také snadno rozeznatelný. Od machairodontů se liší velmi výraznou přírubou a trojúhelníkovým zubem v průřezu. Kořen špičáků je výraznější než u machairodontů a chybí skutečný sagitální znak.
Čtvrtý případ šavlozubých pochází z čeledi Oxyaenidae. Malí a štíhlí Machaeroidové měli špičáky, které byly tenčí než u průměrného machairodonta. Čenich měl delší a užší.
Pátým šavlozubým zjevem je starobylá feliformní (masožravá) čeleď Nimravidae. Obě skupiny mají krátké lebky s vysokými sagitálními znaky a jejich celkový tvar lebky je velmi podobný. Některé mají výrazné příruby a některé nemají vůbec žádné, takže to celou záležitost dále zamotává. Machairodonti byli ale téměř vždy větší a jejich špičáky byly většinou delší a statnější, ale objevují se i výjimky.
Šestým zjevem jsou barbourofelis. Tito feliformní masožravci jsou velmi blízce příbuzní skutečným kočkám. Nejznámější barbourofelis je eponymní Barbourofelis, který se od většiny machairodontů liší tím, že má mnohem těžší a silnější dolní čelist, menší očnice, masivní a téměř sukovité příruby a špičáky, které jsou dále vzadu. Průměrný machairodont měl dobře vyvinuté řezáky, ale barbourofelis byl extrémnější.
Sedmou a poslední šavlozubou skupinou, která se vyvinula, byly samotné machairodonty.
V poslední době se objevily domněnky, že Thylacosmilus se radikálně lišil od svých placentárních protějšků tím, že vlastnil odlišně tvarované špičáky a postrádal řezáky. To naznačuje, že nebyl ekologicky srovnatelný s jinými šavlozubými a možná vnitřnostmi specialisty.
Model smrtelných kousnutí z bodu na bod, který je zde prezentován, spojuje dva aspekty, zaprvé vztah mezi velikostí a rozevřením psů, a zadruhé mezi velikostí kořisti a hloubkou kousnutí, přičemž posledně jmenovaný je nakonec hlavním faktorem, který stojí za smrtící potencí kousnutí. Prvním a základním předpokladem kousnutí z bodu na bod je, že existuje vztah mezi velikostí špičáků a velikostí vůle mezi špičáky při maximálním rozevření. Tento vztah, zde označovaný jako „psí vůle“, je optimalizován tehdy, když se celková výška horního a dolního špičáku rovná velikosti vůle mezi špičáky při maximálním rozevření. Zadruhé, kruhová geometrie se velmi přibližuje úderu do zakřiveného obrysu kořistného zvířete (obr. 1), a proto je maximální teoretická hloubka kousnutí určena jako interakce dvou kruhů, z nichž jeden představuje čelist predátora s poloměrem Rjaw a druhý představuje kořist s poloměrem Rprey (obr. 1a). Na obr. 1 byl krk zvolen pro ilustraci poloměru kořisti. Model však není omezen pouze na skus krku ani jej nepředpokládá, naopak, může se stejně dobře vztahovat na jakoukoli zakřivenou část těla.