Nimravidae jsou nejstarší, do krajiny vstoupili kolem 42 mya a vyhynuli 7,2 mya. Barbourofelidae vstoupili kolem 16,9 mya a vyhynuli 9 mya. Tito dva by sdíleli některé biotopy
Tyto podčeledi si vyvinuly své šavlozubé rysy zcela nezávisle. Jsou nejvíce známé tím, že mají čelistní špičáky, které byly u některých druhů až 50 cm (19,7 palce) dlouhé a sahaly dolů z tlamy, i když byla tlama zavřená. Šavlozubé kočky byly obecně robustnější než dnešní kočky a byly dosti medvědí postavy. Byly považovány za vynikající lovce a lovená zvířata, jako lenochodi, mamuti a další velká kořist. Důkazy z čísel nalezených v La Brea Tar Pits naznačují, že Smilodon, stejně jako moderní lvi, byl společenský masožravec.
První pozdní šavlozubý případ je skupina zvířat, která jsou příbuzná savcům, ale ještě ne savcům. Jsou známí jako synapsi nebo savcům podobní plazi, byli jednou z prvních skupin zvířat, která zažila specializaci zubů a mnozí měli dlouhé špičáky. Někteří měli dva páry horních špičáků s dvěma trčícími dolů z každé strany, ale většina měla jeden pár horních extrémních špičáků. Díky své primitivitě jsou extrémně snadno rozeznatelní od machairodontů. Bez kononoidního procesu patří mnoho ostrých „premolárů“ spíše jako kolíky než nůžky a velmi dlouhá hlava podobná ještěrce mezi několik charakteristik, které je charakterizují.
Druhým výskytem dlouhých špičáků je Thylacosmilus, který je nejvýraznější ze savců se šavlozubými zuby a je také snadno rozeznatelný. Od machairodontů se liší velmi výraznou přírubou a trojúhelníkovým zubem v průřezu. Kořen špičáků je výraznější než u machairodontů a chybí pravý sagitální znak.
Třetí výskyt šavlozubých zubů pochází z řádu Creodonta. Malý a štíhlý Machaeroides měl špičáky, které byly tenčí než u průměrného machairodonta. Jeho čenich byl delší a užší.
Čtvrtým šavlozubým zjevem je prastará čeleď masožravců, nimravidů, a ti jsou, jak známo, těžko rozeznatelní od machairodontů. Obě skupiny mají krátké lebky, vysoké sagitální hřebeny a jejich celkový tvar lebky je velmi podobný. Některé mají výrazné příruby a některé nemají vůbec žádné, takže to celou záležitost ještě více zamotává. Machairodonti byli ale téměř vždy větší a jejich špičáky byly většinou delší a statnější, ale objevují se i výjimky.
Pátým zjevem jsou barbourofelis. Tito masožravci jsou velmi blízce příbuzní skutečným kočkám a jako takoví jsou těžko rozeznatelní. Nejznámější barbourofelis je Barbourofelis, který se od většiny machairodontů liší mnohem těžší a silnější dolní čelistí, menšími očnicemi, masivními a téměř sukovitými přírubami a špičáky, které jsou dále vzadu. Průměrný machairodont měl dobře vyvinuté řezáky, ale barbourofelis byly extrémnější.
Šestým a posledním z šavlozubé skupiny, který se vyvinul, byly samotné machairodonty.