Co je to podřadný věřitel?
Subprime úvěrování se stalo tématem značného zájmu v důsledku finanční krize v letech 2007-2008, kde bylo široce vnímáno jako příspěvek k prudkému poklesu na americkém trhu s bydlením.
Klíčové způsoby
Pochopení poskytování rizikových úvěrů
Vztah mezi poskytovatelem rizikových hypoték a dlužníkem s rizikovými hypotékami by byl tradičně poměrně přímočarý. Věřitel by přijal riziko, že by dlužník mohl nesplatit svůj úvěr, výměnou za úrokovou sazbu, kterou by platil dlužník. Věřitel by profitoval, pokud by v průměru úrok získaný z úvěrů s rizikovými hypotékami dostatečně přesahoval jistinu ztracenou v prodlení. Poskytovatelé rizikových hypoték by často zajistili, aby měli rozsáhlé a diverzifikované portfolio úvěrů s rizikovými hypotékami, aby mohli řídit své riziko selhání.
V nedávné době se však tento vztah mezi věřiteli a dlužníky výrazně zkomplikoval. Je to způsobeno fenoménem sekuritizace, kdy věřitelé prodávají své úvěry třetím stranám, které pak tyto úvěry balí do samostatných cenných papírů. Tyto cenné papíry jsou pak prodávány investorům, kteří nemusí být vůbec ve spojení s původním věřitelem nebo stranou zodpovědnou za balení úvěrů.
Díky sekuritizaci je možné, aby se poskytovatelé rizikových hypoték účinně zbavili rizika selhání spojeného s jejich rizikovými hypotékami. Prodejem těchto úvěrů investorům prostřednictvím procesu sekuritizace se nyní může poskytovatel rizikových hypoték soustředit pouze na iniciování nových rizikových úvěrů a jejich následný rychlý prodej poskytovateli sekuritizace. Tímto způsobem se riziko selhání přenáší z poskytovatele rizikových hypoték na investory, kteří budou případně vlastnit rizikový úvěr prostřednictvím sekuritizovaného produktu.
Real World Example of Subprime Lending
Obecně se má za to, že tato kombinace rizikových úvěrů a sekuritizace významně přispěla k finanční krizi let 2007–2008. V letech před krizí prodávali poskytovatelé rizikových hypoték velké množství rizikových hypoték sekuritizačním partnerům, kteří je využívali k výrobě sekuritizovaných produktů známých jako cenné papíry kryté hypotékou (MBS). Tyto cenné papíry pak prodávali různým investorům po celém světě.
Jednou z kritik této praxe je, že odstranila motivaci pro poskytovatele rizikových hypoték zajistit, aby riziko selhání jejich úvěrů zůstalo na zvládnutelné úrovni; protože riziko selhání bylo přeneseno na držitele MBS, byli poskytovatelé rizikových úvěrů motivováni k tomu, aby poskytovali co nejvíce rizikových úvěrů bez ohledu na riziko jejich selhání. To vedlo k trvalému zhoršování hypotečních standardů, až průměrná kvalita hypotečních úvěrů poklesla na nebezpečnou a neudržitelnou úroveň.