Pelecanimimus (v překladu „pelikán mimický“) je rod bazálního („primitivního“) ornithomimosaurského teropodního dinosaura z období rané křídy ve Španělsku. Je pozoruhodný tím, že má více zubů než kterýkoli jiný člen rodu Ornithomimosauria (nebo kterýkoli jiný teropod), z nichž většina byla bezzubá.
Holotyp exempláře LH7777, který je součástí sbírky Las Hoyas v současnosti umístěný v Museo de Cuenca, Cuenca, Španělsko, z Pelecanimimus byl nalezen v lokalitě La Hoyas v provincii Cuenca, Španělsko, z lagerstätte lůžek v souvrství Calizas de La Huérguina pocházejících z Dolního Barremianu.
Jediný známý exemplář se skládá z kloubové přední poloviny kostry a zahrnuje lebku, dolní čelisti, všechny krční obratle a většinu zadních obratlů, žebra, hrudní kost, prsní pletenec, kompletní pravou přední končetinu a většinu levé přední končetiny. Pozůstatky měkkých částí jsou viditelné na zadní části lebky, kolem krku a kolem předních končetin.
Pelecanimimus byl malý ornithomimosaur, vysoký asi 2-2,5 metru. Jeho lebka byla neobvykle dlouhá a úzká, maximální délka byla asi 4,5krát větší než jeho maximální výška. Mezi ornithomimosaury byl velmi neobvyklý svým velkým počtem zubů: měl celkem asi 220 velmi malých zubů, sedm premaxilárních zubů, asi 30 čelistních a 75 v zubní protéze. Zuby byly heterodontní, vykazovaly dvě různé základní formy. Zuby v přední části horní čelisti byly široké a v průřezu ve tvaru písmene D, zatímco zuby v zadní části byly čepelovité a celkově byly zuby v horní čelisti větší než v dolní. Všechny zuby byly neseřazené a měly zúžený „pas“ mezi korunou a kořenem. Chyběly mezizubní ploténky.
O jediném dalším ornitomimosaurovi je známo, že má zuby, Harpymimus, který jich měl mnohem méně (celkem jedenáct, a to pouze v dolní čelisti). Přítomnost tak velkého počtu zubů u Pelecanimimu, spolu s nedostatkem mezizubního prostoru, interpretoval Pérez-Moreno et al. jako adaptaci pro řezání a trhání, jako „funkční protějšek řezné hrany zobáku“, stejně jako exaptaci vedoucí k bezzubé řezné hraně, která se vyskytuje u pozdějších ornitomimosaurů.
Paže a ruce Pelecanimimu byly typické spíše pro ornitomimosaury, s loketními a vřetenními kostmi v dolní části paže těsně přiléhajícími k sobě. Ruka byla hákovitá a měla prsty stejné délky vybavené spíše rovnými drápy.
Pozůstatky měkkých tkání zachované výjimečným konzervačním prostředím La Hoyas lagerstätte odhalily přítomnost malé kůže nebo keratinového hřebenu na zadní straně hlavy a gulárního váčku podobného mnohem větším váčkům, které se vyskytují u moderních pelikánů, podle nichž Pelecanimimus dostal své jméno. Pelecanimimus mohl být hodně podobný modernímu dennímu jeřábu, který se brodí v jezerech nebo rybnících a pomocí svých drápů a zubů loví ryby a pak je ukládá do kožních chlopní. Některé části otisků odhalily vrásčitou kůži, interpretovanou jako chybějící šupiny nebo peří. Zachovaly se také struktury podobné vláknům; nejprve interpretované jako integument, některé z nich byly později považovány za reprezentaci zachovaných svalových vláken. Pelecanimimus byl také prvním ornitomimozaurem objeveným se zachovaným jazylkovým aparátem (specializované jazykové kosti v krku).
Pelecanimimus byl podle popisů přiřazen k Ornithomimosauriím, v poloze bastaru. Pozdější kladistická analýza Makovického a kol. (2005) potvrdila, že Pelecanimimus je nejvíce bazálním členem Ornithomimosaurie, dokonce méně odvozeným než Harpymimus. Studie Kobayashiho a Lüa z roku 2003 naznačila, že tyto dva druhy vytvořily bazální uspořádání kroků vedoucích k pokročilejším ornithomimidům (viz kladogram níže). Objev Pelecanimimu hrál důležitou a překvapivou roli v pochopení vývoje Ornithomimosaurie. Cituji Péreze-Morena a kol.: „Fylogenetická hypotéza… podporuje neočekávaný přístup zahrnující exaptaci, která by mohla vysvětlit evoluční proces směrem k bezzubému stavu v Ornithomimosauriích. Až dosud bylo za nejpravděpodobnější vysvětlení považováno postupné snižování počtu zubů: primitivní teropodi tetanurini mají až 80 zubů s vysokými čepelovitými korunami a primitivní ornitomimosauři mají jen několik malých zubů. Fylogenetická hypotéza naznačuje alternativní evoluční proces založený na funkční analýze zvyšujícího se počtu zubů. Vysoký počet zubů s dostatečným mezizubním prostorem a správně umístěnými zubními kleštěmi (jako u troodontidů) by byl adaptací na řezání a trhání. Na druhou stranu, nadměrný počet zubů bez mezizubního prostoru (jako u Pelecanimimu) by byl funkčním protějškem řezné hrany zobáku. Zvyšování počtu zubů by tedy bylo adaptací na řezání a trhání, pokud by byl zachován prostor mezi přilehlými zuby… zatímco by to mělo efekt, že by to fungovalo jako zobák, pokud by byly prostory vyplněny větším počtem zubů. Přizpůsobení se funkci řez a trhání se tedy stává exaptací s řezným účinkem, která nakonec vede k řezné hraně, kterou lze vidět u většiny ornithomimosaurů.”
Kladogram po Kobajašim a Lü, 2003:
Las Hoyas lagerstätte vyprodukoval řadu dalších výtečně zachovaných druhů, včetně ptáků enantiornithine Iberomesornis, Concornis a Eoalulavis, spolu se zuby teropoda nelétavého a několika úlomky kostí sauropoda. Hrubé sedimenty La Hoyas lagerstätte vyprodukovaly kosti dinosaura ornithopoda Iguanodona. Lůžka lagerstätte také vydala pozůstatky ještěrů a mloků.