Changhsingovská (také známá jako Changxingian, Dorashamian, Dewey Lake, nebo Tatarian) je druhá a poslední ze dvou etap Lopingianovy epochy a celého permianského období. Rozkládá se v čase mezi 253,8 ± 0,7 Ma a 251,0 ± 0,7 Ma (před miliony let). Je to poslední etapa prvohor a následuje po ní etapa Induanu v období triasu.
Největší hromadné vymírání v eonu Phanerozoic nastalo v tomto věku. Míra vymírání dosáhla vrcholu asi milion let před koncem tohoto stádia.
Čangsingovský věk začal pokračováním úspěšných terapeutických komunit předcházejícího wučiapingského věku. Jak čas postupoval, masivní vulkanismus na území dnešní Sibiře (sibiřské pasti), možná ve spojení s dalšími faktory, vyústil v dramatické skleníkové podmínky, s rostoucím atmosférickým oxidem uhličitým a metanem a klesajícím množstvím kyslíku. (Retallack 2005) Stále drsnější podmínky si začaly vybírat svou daň na biotě, což vyvrcholilo nejhorším masovým vyhynutím v histrorii pokročilého života na Zemi.
Na rozdíl od vymírání na konci křídy, kdy dinosauři a další živočichové zůstali běžní až do zřejmého dopadu asteroidu, se zdá, že došlo k postupnému poklesu biodoversity, alespoň co se pozemských živočichů týče, což vyvrcholilo náhlým dramatickým vyhynutím, které zpustošilo to, co zbylo z již tak zchudlé fauny. (Ward a kol. 2005) Pouze ty animální organismy, které již byly předem uzpůsobeny pro podmínky nízkého kyslíku, jako jsou hrabáči jako Lystrosaurus, byly schopny projít. (Retallack a kol. 2003)
Divnoláska Oceán a zelené nebe
Paleontolog a vědecký spisovatel Peter Ward dokonce navrhuje teorii (ve své knize Pod zeleným nebem), že permské masové vymírání bylo spolu s dalšími čtyřmi hlavními vymíráními důsledkem překotného skleníkového efektu, který zahříval oceány a odstavil pásový dopravník oceánu. To je jev, při kterém se teplá a tudíž špatně okysličená povrchová voda ochlazuje, když se přiblíží k pólům, přijímá kyslík a klesá ke dnu, kde odvádí vodu bohatou na kyslík k rovníku. Na rovníku se ohřívá a stoupá, opakuje cyklus.
Bez tohoto cyklu se oceány stanou součástí kyslíku (tomu se říká „Podivný oceán“, podle slavné černé komedie Stanleyho Kubrica z dob studené války Dr. Podivín), vyšší život se udusí a zemře a vzkvétají anaerobní archee a bakterie. To je na dvě reace smrtelné. Za prvé, některé z těchto mikrorganismů (metanogenů) produkují obrovské množství metanu, což dále přispívá ke skleníkovému efektu. Jiné, organismy redukující sírany, produkují obrovské množství sirovodíku, známějšího jako zkažený vaječný plyn. Ward popisuje děsivý scénář, kdy jedovaté oceány chrlí metan, mění oblohu na zelenou a zamlženou a otravují rostliny a zvířata.
Neříkám, že by se to stalo přesně tak, jak to popisuje Ward, ale Straneglove Ocean je určitě děsivá možnost
U velké části triasu zůstávala hladina kyslíku nízká a podle Warda 2006 to zvýhodňovalo dinosaury, kteří – podobně jako ptáci wpould měli efektivnější aerobní metabolismus, oproti savcům . Raní triasoví přeživší masového vymírání jako Lystrosaurus a Proterosuchus měli podsaditá těla a hrudníky naznačující rostoucí kapacitu plic, zatímco masožravci z rodu therapsidů jako Galesaurus a Thrinaxodon měli snížená bederní žebra, což spolu se zesílenými hrudními žebry a vyššími hrudními páteřemi může dobře ukazovat na zvětšené plíce a svalnatou bránici podobnou savcům, což umožňuje efektivnější dýchání. (Retallack et al 2003 s.1148)