V oblasti financí je oceňování procesem odhadu hodnoty. Položky, které se obvykle oceňují, jsou finanční aktiva nebo závazky. Ocenění lze provést u aktiv (například investice do obchodovatelných cenných papírů, jako jsou akcie, opce, obchodní podniky nebo nehmotná aktiva, jako jsou patenty a ochranné známky) nebo u závazků (například dluhopisy vydané společností). Oceňování je potřebné z mnoha důvodů, například pro investiční analýzu, sestavování kapitálového rozpočtu, fúze a akvizice, finanční výkaznictví, zdanitelné události pro stanovení správné daňové povinnosti a při soudních sporech.
Oceňování finančních aktiv se provádí pomocí jednoho nebo více těchto typů modelů:
Obvyklé termíny pro hodnotu aktiva nebo závazku jsou tržní hodnota, reálná hodnota a vnitřní hodnota. Význam těchto pojmů se liší. Například pokud se analytik domnívá, že vnitřní hodnota akcie je vyšší (nižší) než její tržní cena, vydává doporučení “koupit” (“prodat”). Kromě toho může vnitřní hodnota aktiva podléhat osobnímu názoru a u jednotlivých analytiků se může lišit.
Mezinárodní oceňovací standardy obsahují definice běžných hodnotových základů a obecně uznávané postupy pro oceňování aktiv všech typů.
Podniky nebo dílčí podíly v podnicích lze oceňovat pro různé účely, jako jsou fúze a akvizice, prodej cenných papírů a zdanitelné události. Přesné ocenění soukromě vlastněných společností do značné míry závisí na spolehlivosti historických finančních informací o firmě. Finanční výkazy veřejných společností jsou auditovány certifikovanými účetními (Certified Public Accountants, USA), certifikovanými účetními (Chartered Certified Accountants, ACCA) nebo certifikovanými účetními (Chartered Accountants, Velká Británie a Kanada) a dohlíží na ně státní regulační orgán. Soukromé firmy naopak nemají státní dohled – pokud nepůsobí v regulovaném odvětví – a jejich účetní závěrky obvykle nemusí být auditovány. Manažeři soukromých firem navíc často sestavují své účetní závěrky tak, aby minimalizovali zisky, a tedy i daně. Manažeři veřejných firem mají naopak tendenci chtít vyšší zisky, aby zvýšili cenu svých akcií. Proto historické finanční informace firmy nemusí být přesné a mohou vést k nadhodnocení nebo podhodnocení. Při akvizici kupující často provádí hloubkovou kontrolu, aby si ověřil informace prodávajícího.
Účetní výkazy sestavené podle obecně uznávaných účetních zásad (GAAP) vykazují mnoho aktiv na základě jejich historických pořizovacích nákladů, nikoliv podle jejich současných tržních hodnot. Například rozvaha firmy obvykle vykazuje hodnotu pozemků, které vlastní, v hodnotě, kterou za ně firma zaplatila, a nikoli v jejich současné tržní hodnotě. Podle požadavků GAAP však musí firma vykazovat reálné hodnoty (které se obvykle blíží tržní hodnotě) některých typů aktiv, jako jsou finanční nástroje určené k prodeji, a nikoliv jejich původní pořizovací cenu. Pokud je firma povinna vykazovat některá svá aktiva v reálné hodnotě, nazývá se tento proces “oceňování podle tržní hodnoty”. Vykazování hodnoty aktiv v účetních výkazech v reálných hodnotách však dává manažerům dostatek příležitostí k tomu, aby hodnoty aktiv vychýlili směrem nahoru a uměle tak zvýšili zisky a ceny svých akcií. Manažeři mohou být motivováni měnit zisky směrem nahoru, aby mohli získat prémie. Navzdory riziku zkreslení manažerů dávají kapitáloví investoři a věřitelé přednost tomu, aby znali tržní hodnoty aktiv podniku – spíše než jejich historické náklady – protože aktuální hodnoty jim poskytují lepší informace pro rozhodování.
Tato metoda odhaduje hodnotu aktiva na základě jeho očekávaných budoucích peněžních toků, které jsou diskontovány k současnosti (tj. k současné hodnotě). Tento koncept diskontování budoucích peněz je obecně znám jako časová hodnota peněz. Například aktivum, které má splatnost a vyplatí 1 USD za rok, má dnes nižší hodnotu než 1 USD. Velikost diskontu vychází z alternativních nákladů kapitálu a je vyjádřena v procentech nebo diskontní sazbou.
V teorii financí je výše nákladů obětované příležitosti založena na vztahu mezi rizikem a výnosem určitého druhu investice. Klasická ekonomická teorie tvrdí, že lidé jsou racionální a mají averzi k riziku. Potřebují proto pobídku k přijetí rizika. Motivace ve financích má podobu vyšších očekávaných výnosů po nákupu rizikového aktiva. Jinými slovy, čím rizikovější je investice, tím vyšší výnos investoři od této investice chtějí. Na stejném příkladu jako výše předpokládejme, že první investiční příležitostí je státní dluhopis, který bude vyplácet úrok 5 % ročně a splátky jistiny a úroku jsou garantovány vládou. Případně druhou investiční příležitostí je dluhopis vydaný malou společností a tento dluhopis rovněž vyplácí roční úrok ve výši 5 %. Kdyby měli na výběr mezi těmito dvěma dluhopisy, prakticky všichni investoři by si koupili státní dluhopis spíše než dluhopis malé firmy, protože první dluhopis je méně rizikový a zároveň vyplácí stejnou úrokovou sazbu jako rizikovější druhý dluhopis. V tomto případě nemá investor žádnou motivaci koupit rizikovější druhý dluhopis. Navíc, aby malá firma emitující druhý dluhopis přilákala kapitál od investorů, musí platit vyšší úrokovou sazbu než 5 %, kterou platí státní dluhopis. Jinak je pravděpodobné, že žádný investor tento dluhopis nekoupí, a proto firma nebude schopna získat kapitál. Ale tím, že firma nabídne úrokovou sazbu vyšší než 5 %, motivuje investory, aby si koupili rizikovější dluhopis.
Při ocenění metodou diskontovaných peněžních toků se nejprve odhadnou budoucí peněžní toky z investice a poté se odhadne přiměřená diskontní sazba po zvážení rizikovosti těchto peněžních toků a úrokových sazeb na kapitálových trzích. Poté se provede výpočet současné hodnoty budoucích peněžních toků.
Pokyny společnosti method[]
Tato metoda určuje hodnotu podniku na základě sledování cen podobných podniků (tzv. “směrných podniků”), které se prodávají na trhu. Těmito prodeji mohou být akcie nebo prodeje celých firem. Pozorované ceny slouží jako referenční hodnoty pro ocenění. Z těchto cen se vypočítají cenové násobky, jako je poměr ceny k zisku nebo poměr ceny k účetní hodnotě – jeden nebo více z nich se použije k ocenění firmy. Například průměrný násobek ceny k zisku směrných společností se použije na zisk předmětné firmy, aby se odhadla její hodnota.
Lze vypočítat mnoho cenových násobků. Většina z nich je založena na prvcích finančních výkazů, jako je zisk firmy (price-to-earnings) nebo účetní hodnota (price-to-book value), ale násobky mohou být založeny i na jiných faktorech, například na ceně na předplatitele.
Třetí nejběžnější metoda odhadu hodnoty podniku se zaměřuje na aktiva a pasiva podniku. Solventní společnost by mohla minimálně ukončit činnost, prodat aktiva a vyplatit věřitele. Veškerá hotovost, která by zůstala, stanoví minimální hodnotu společnosti. Tato metoda je známá jako metoda čisté hodnoty aktiv nebo nákladová metoda. Diskontované peněžní toky dobře fungující společnosti obecně tuto spodní hodnotu převyšují. Některé společnosti však mají větší hodnotu “mrtvé než živé”, například slabě výkonné společnosti, které vlastní mnoho hmotných aktiv. Tuto metodu lze použít i k ocenění heterogenních portfolií investic a také neziskových organizací, pro které není analýza diskontovaných peněžních toků relevantní. Obvykle se vychází z předpokladu řádné likvidace aktiv, ačkoli některé scénáře ocenění (např. alokace kupní ceny) předpokládají ocenění “v užívání”, např. novou amortizovanou reprodukční pořizovací cenou.
Alternativním přístupem k metodě čisté hodnoty aktiv je metoda přebytku zisku. Tato metoda byla poprvé popsána v dokumentu ARM34 a později upřesněna v rozhodnutí Revenue Ruling 68-609 vydaném americkou daňovou správou. Při metodě nadměrného zisku odhadce určí hodnotu hmotných aktiv, odhadne přiměřený výnos z těchto hmotných aktiv a tento výnos odečte od celkového výnosu podniku, přičemž zůstane “nadměrný” výnos, o němž se předpokládá, že pochází z nehmotných aktiv. Na přebytečný výnos se použije vhodná míra kapitalizace, čímž se získá hodnota těchto nehmotných aktiv. Tato hodnota se přičte k hodnotě hmotných aktiv a všech neprovozních aktiv a celkový součet je odhad hodnoty podniku jako celku.
V oblasti financí je oceňovací analýza potřebná z mnoha důvodů, včetně stanovení daní, závětí a pozůstalostí, rozvodových vyrovnání, analýzy podnikání a základního účetnictví a účetních dokladů. Protože hodnota věcí v čase kolísá, oceňuje se k určitému datu, například ke konci účetního čtvrtletí nebo roku. Případně se může jednat o tržní odhady aktuální hodnoty aktiv nebo závazků k tomuto okamžiku nebo dni pro účely řízení portfolií a souvisejících finančních rizik (například ve velkých finančních firmách včetně investičních bank a makléřů).
Některé rozvahové položky se oceňují mnohem snáze než jiné. Veřejně obchodované akcie a dluhopisy mají často kótované a snadno dostupné ceny. Jiná aktiva se oceňují obtížněji. Například soukromé firmy, které nemají často kótované ceny. Kromě toho se obtížně oceňují finanční nástroje, jejichž ceny jsou částečně závislé na teoretických modelech toho či onoho druhu. Například opce se obvykle oceňují pomocí Black-Scholesova modelu, zatímco závazky životních pojišťoven se oceňují pomocí teorie současné hodnoty. Nehmotná podniková aktiva, jako je goodwill a duševní vlastnictví, jsou otevřena široké škále výkladů hodnoty.
Je možné a obvyklé, že finanční profesionálové provádějí vlastní odhady ocenění aktiv nebo závazků, o které mají zájem. Jejich výpočty jsou různého druhu, včetně analýz společností, které se zaměřují na kalkulace poměru ceny k účetní hodnotě, poměru ceny k zisku, poměru ceny k peněžním tokům a současné hodnotě, a analýz dluhopisů, které se zaměřují na úvěrové hodnocení, hodnocení rizika selhání, rizikové prémie a úrovně reálných úrokových sazeb. Všechny tyto přístupy lze chápat jako vytváření odhadů hodnoty, které soutěží o důvěryhodnost s převládajícími cenami akcií, případně dluhopisů, a mohou, ale nemusí vést k nákupu nebo prodeji ze strany účastníků trhu. Pokud se ocenění provádí pro účely fúze nebo akvizice, příslušné podniky zpřístupní další podrobné finanční informace, obvykle po uzavření dohody o mlčenlivosti.
Je důležité si uvědomit, že ocenění vyžaduje úsudek a předpoklady:
Uživatelé ocenění mají prospěch z toho, když jsou jim sděleny klíčové informace, předpoklady a omezení. Pak mohou zvážit míru spolehlivosti výsledku a učinit své rozhodnutí.
Ocenění trpící společnosti[]
V některých případech může být nutné provést další úpravy přístupu k ocenění, ať už tržního, výnosového nebo založeného na aktivech, jako např.:
Oceňování nehmotného majetku[]
Modely oceňování lze použít k ocenění nehmotného majetku, například k ocenění patentů, ale také autorských práv, softwaru, obchodního tajemství a vztahů se zákazníky. Vzhledem k tomu, že jen málo prodejů referenčních nehmotných aktiv lze někdy pozorovat, oceňuje se tento druh aktiv často buď pomocí modelu současné hodnoty, nebo odhadem nákladů na jeho znovuvytvoření. Bez ohledu na metodu je tento proces často časově náročný a nákladný.
Ocenění nehmotného majetku je často nezbytné pro finanční výkaznictví a transakce s duševním vlastnictvím.
Akciové trhy nepřímo odhadují hodnotu nehmotného majetku společnosti. Lze ji spočítat jako rozdíl mezi její tržní kapitalizací a účetní hodnotou (tím, že se do ní započítávají pouze hmotná aktiva).
Oceňování těžebních projektů[]
V těžebním průmyslu je oceňování procesem určování hodnoty nebo hodnoty důlního majetku.
Ocenění důlních podniků je někdy vyžadováno pro IPO, posudky o spravedlnosti, soudní spory, fúze a akvizice a záležitosti týkající se akcionářů.
Při oceňování důlního projektu nebo důlního majetku se jako standardní hodnota používá reálná tržní hodnota. Standardy CIMVal jsou uznávaným standardem pro oceňování těžebních projektů a uznává je také burza cenných papírů v Torontu (Venture). Standardy, jejichž iniciátorem je společnost Spence & Roscoe, zdůrazňují použití nákladového přístupu, tržního přístupu a výnosového přístupu v závislosti na fázi vývoje těžebního majetku nebo projektu.