Deprecated: File registration.php is deprecated since version 3.1.0 with no alternative available. This file no longer needs to be included. in /home/html/jardakral.savana-hosting.cz/public_html/menstruacni-pomucky.cz/wp-includes/functions.php on line 6031
Chitinozoa - Magazín MP.cz

Chitinozoa

Operculatifera aneb ProsomatiferaEisenack, 1972

Chitinozoa (jednotné číslo: chitinozoan, množné číslo: chitinozoans) je taxon mořských mikrofosílií ve tvaru baňky, organických stěn, produkovaných dosud neznámým živočichem. Jsou běžné od ordovického do devonského období (tj. středního paleozoika), milimetrové organismy jsou hojné téměř ve všech typech mořských sedimentů po celé zeměkouli. Toto široké rozšíření a jejich rychlé tempo vývoje z nich činí cenné biostratigrafické markery.

Jejich bizarní forma ztížila klasifikaci a ekologickou rekonstrukci. Od jejich objevu v roce 1931 se všichni zabývali domněnkami o protistových, rostlinných a houbových příbuznostech. Organismy byly lépe pochopeny, neboť zdokonalení mikroskopie usnadnilo studium jejich jemné struktury, a přibývá důkazů, které naznačují, že představují buď vajíčka, nebo mládě mořského živočicha.

Chitinozoa dosahují délky od 50 do 2000 mikrometrů. Při pohledu pod optickým mikroskopem se zdají být tmavé až téměř neprůhledné. Na povrchu fosilií se často dochovaly vnější ornamenty v podobě chlupů, smyček nebo výčnělků, které jsou někdy tak velké jako samotná komora. Rozsah a složitost ornamentů se s časem zvětšovaly na pozadí klesající velikosti organismů. Nejstarší ordovické druhy byly velké a s hladkými stěnami; u středního ordovika byla patrná velká a rozšiřující se rozmanitost ornamentů a dutých přívěsků. Zatímco kratší přívěsky jsou obecně pevné, větší výčnělky bývají duté, přičemž některé z největších mají houbovitou vnitřní strukturu. Avšak ani duté přívěsky nezanechávají na vnitřní stěně organismů žádné stopy: to může naznačovat, že byly vylučovány nebo připevněny zvenčí. O počtu vrstev přítomných ve stěnách organismů se vedou jisté debaty: byly hlášeny až tři vrstvy, přičemž vnitřní stěna je často zdobená; některé exempláře se zdají zobrazovat pouze jednu. Množství stěn může skutečně odrážet konstrukci organismu, ale může být výsledkem konzervačního procesu.

ČTĚTE:   Raptorex

Spekulovat lze i o ekologii chitinozoí; některé mohly plout ve vodním sloupci, jiné se mohly přichytit k jiným organismům. Většina druhů si zakládala na svých životních podmínkách a bývají nejčastější ve specifických paleoenvironmentech. Jejich hojnost se také měnila s ročními obdobími.

Nebyly nalezeny „nedospělé“ nebo nedospělé příklady Čitinozoanů; to může naznačovat, že „nerostli“, že šlo o plísně (nepravděpodobné), nebo že fosilní části organismu vznikly až po dokončení vývojového procesu.

Většina chitinozoanů se vyskytuje jako izolované fosilie, ale ze všech rodů byly hlášeny řetězce více testů, spojených od otvoru k základu. Velmi dlouhé řetězce mají obvykle podobu pružiny. Občas se vyskytují shluky nebo kondenzované řetězce, zabalené v organickém „zámotku“.

Snímky z elektronového mikroskopu, například z taxoboxu, jsou mnohem osvětlující než snímky pořízené v přenášeném světle.

Původní popis Chitinozoanů od Alfreda Eisenacka je na základě morfologických důvodů zařadil do tří čeledí, které zahrnovaly sedm rodů. Další rody byly identifikovány, zprvu na ročním základě, s postupem času. Od svého zveřejnění v roce 1931 byla Eisenackova původní klasifikace těmito dodatečnými objevy hodně zdokonalena, stejně jako pokroky v mikroskopii. Nástup skenovacího elektronového mikroskopu v sedmdesátých letech umožnil lepší detekci povrchové ornamentace, která je nesmírně důležitá při identifikaci – jak lze ocenit porovnáním snímků na této stránce. I snímek z lehkého mikroskopu má zde mnohem vyšší kvalitu, než by bylo možné dosáhnout dříve v století, s použitím špatně zachovalých vzorků a méně pokročilých mikroskopů.
Původní tři čeledi navržené Eisenackem představovaly nejlepší možnou klasifikaci s dostupnými údaji, založenou převážně na přítomnosti nebo nepřítomnosti řetězců organismů a tvaru komory. Rozkazy byly následně revidovány tak, aby lépe odpovídaly linneanské toxonomii, a příbuzné organismy byly umístěny blíže k sobě. To bylo umožněno, protože vědecký pokrok umožnil identifikaci charakteristických znaků u organismů napříč Eisenackovými skupinami. Za nejužitečnější diagnostické znaky jsou nyní považovány znaky báze a krku, přítomnost ostnů a perforace nebo spojení.