Osel atlantský (Equus africanus atlanticus), známý také jako alžírský osel divoký, je údajně vyhynulý poddruh osla afrického, který byl kdysi nalezen v celé severní Africe a částech Sahary. Naposledy byl zastoupen na nástěnné malbě vily kolem roku 300 našeho letopočtu v Boně v Alžírsku a vyhynul v důsledku římského sportovního lovu.
Údajné kosti nalezli paleontologové jako Alfred Romer (1928, 1935) a Camille Arambourg (1931) v řadě skalních přístřešků po celém Maroku a Alžírsku.
Zatímco existence několika skalních uměleckých vyobrazení a římských mozaik nenechává nikoho na pochybách o dřívější existenci afrických divokých oslů v severní Africe, tvrdilo se, že původní kosti, které byly použity k popisu poddruhu atlanticus, ve skutečnosti patřily fosilní zebře. Proto název E. a. atlanticus nemusí být platný pro označení divokého osla atlantského.
Na základě starověkých kreseb měl osel divoký Atlas na nohou pruhy a také ramenní kříž. Z žijících poddruhů osla divokého afrického má osel divoký somálský pouze pruhy na nohou a osel divoký nubijský pouze ramenní pruh. Jeden nebo oba rysy se někdy objevují u osla domácího, domácího potomka oslů divokých afrických.
Osel atlantský byl nalezen v oblasti kolem pohoří Atlas, v dnešním Alžírsku, Tunisku a Maroku. Mohl se vyskytovat i ve skalnatých oblastech Saharské pouště, ale ne v píscích, kterým se vyhýbají osli divocí.