Belgické království (nizozemsky)Royaume de Belgique (francouzsky)Königreich Belgien (německy)
Belgické království, častěji označované jednoduše jako Belgie, je federativní stát v západní Evropě. Je jedním ze zakládajících členů Evropské unie a v Bruselu sídlí i její ústředí. Země sousedí na severovýchodě s Nizozemskem, na východě s Německem a Lucemburskem a na jihu s Francií. Na severu má také pobřeží Severního moře.
Nízké země v roce 1477.
Nízké země v roce 1700.
V roce 1433 byla většina území Belgie a Lucemburska připojena k burgundskému vévodství do Burgundského Nizozemí pod vládou Filipa Dobrého (Filipa III.). Když se Filipova vnučka Marie Burgundská provdala za císaře Svaté říše římské Maxmiliána I., stala se Nízká země součástí habsburské říše. Sedmnáct provincií, známých v širším slova smyslu jako Habsburské Nizozemí, vzniklo vyhlášením Pragmatické sankce v roce 1549 za vlády císaře Karla V., včetně částí dnešní Belgie. Poté, co Karel V. v roce 1556 abdikoval, bylo jeho království rozděleno mezi jeho syna Filipa II. španělského a jeho bratra, císaře Svaté říše římské Ferdinanda I. Sedmnáct provincií připadlo Filipovi a od té doby byly známy jako Španělské Nizozemí až do doby, kdy bylo toto území na základě Rastattské smlouvy (1714) postoupeno Rakousku, čímž vzniklo Rakouské Nizozemí. Jako akt vzpoury proti císaři Josefu II. vznikly Spojené státy belgické, které byly později v roce 1790 potlačeny.
Země Belgie a Lucembursko byly v roce 1795 připojeny k Francouzské republice a později se spolu s Nizozemským královstvím staly součástí Napoleonova Francouzského císařství. Po Napoleonově porážce u Waterloo v roce 1815 a jeho následné abdikaci rozhodly hlavní vítězné mocnosti na Vídeňském kongresu o sjednocení bývalého Rakouského Nizozemí a bývalé Nizozemské republiky, čímž vzniklo Spojené království nizozemské, které mělo sloužit jako nárazníkový stát proti francouzským invazím. Belgické království bylo vyhlášeno jako nezávislé na Nizozemsku v roce 1831 v důsledku belgické revoluce, která byla způsobena především zacházením s francouzsky mluvícími katolickými Valony a nadvládou Nizozemců v Nizozemsku. Její nezávislost však byla uznána až po podpisu Londýnské smlouvy v roce 1839.
V rámci Schlieffenova plánu, který Německé císařství použilo během první světové války, byly napadeny a později okupovány neutrální Belgie a Lucembursko. Tato akce nakonec přiměla Spojené království vstoupit do války, protože bylo Londýnskou smlouvou zavázáno chránit Belgii v případě války. Okupace skončila na konci války, ale za druhé světové války byla Belgie znovu obsazena a napadena německým wehrmachtem. Od konce roku 1944 do roku 1945 byla země osvobozována spojeneckými vojsky, včetně armád Kanady, Spojeného království a Spojených států. Belgie je v současnosti federálním státem, a to od změny belgické ústavy v roce 1993.
Belgická koloniální říše
Ruanda-Urundi byla v letech 1916-1924 součástí německé východní Afriky pod vojenskou okupací Belgie, později se v letech 1924-1945 stala mandátem belgické Společnosti národů a do roku 1962, kdy se z ní staly nezávislé státy Burundi a Rwanda, byla svěřeneckým územím OSN.
V důsledku boxerského povstání získala Belgie také koncesi v čínském Tientsinu. Jednalo se spíše o obchodní stanici než o kolonii. Pod belgickou kontrolou bylo od roku 1902 do roku 1931.
Dekretem guatemalského parlamentu byl okres Santo Tomás „na věčné časy“ předán společnosti pod ochranou krále Leopolda I., avšak snahy o kolonizaci oblasti byly v roce 1854 zastaveny kvůli nedostatku financí a klimatickým podmínkám. Jako poctu králi Albertu I. darovala Itálie v roce 1919 ostrov Isola Comacina Belgii, ale následujícího roku byl vrácen.
Finanční čtvrť v Bruselu
Silně globalizovaná ekonomika a dopravní infrastruktura Belgie je spojena se zbytkem Evropy. Díky své poloze v centru vysoce industrializovaného regionu se Belgie v roce 2007 stala 15. největší obchodní zemí. Ekonomika se vyznačuje vysoce produktivní pracovní silou, vysokým hrubým národním produktem a vysokým vývozem na obyvatele. Do země se dovážejí především chemikálie, potraviny, surové diamanty, stroje a zařízení, ropa a ropné produkty, léčiva, suroviny a dopravní prostředky. Hlavními vývozními položkami jsou chemikálie, hotové diamanty, potraviny, stroje a zařízení, kovy a kovové výrobky.
V 19. století byla Belgie druhým státem v Evropě, po Velké Británii, a prvním státem kontinentální Evropy, který prošel průmyslovou revolucí. Ve městech Liège a Charleroi se rychle rozvinula těžba a výroba oceli, která v údolí Sambre a Meuse vzkvétala až do poloviny 20. století a v letech 1830-1910 učinila z Belgie jeden ze tří nejprůmyslovějších národů světa. Ve 40. letech 19. století se však textilní průmysl ve Flandrech ocitl v těžké krizi a v letech 1846-1850 zažil region těžký hladomor.
Gent a Antverpy po skončení druhé světové války rychle rozvíjely svůj chemický a ropný průmysl. Ropné krize v letech 1973 a 1979 přivedly belgickou ekonomiku do recese. Tato recese byla obzvláště dlouhá v regionu Valonsko, kde došlo k vážnému úpadku ocelářského průmyslu. Hospodářské centrum země se v 80. a 90. letech 20. století přesunulo na sever a nyní je soustředěno do oblasti Vlámského diamantu.
Koncem 80. let 20. století vedla belgická makroekonomická politika ke kumulativnímu veřejnému dluhu ve výši přibližně 120 % HDP. V roce 2006 byl rozpočet vyrovnaný a veřejný dluh činil 90,30 % HDP. V letech 2005 a 2006 byla míra růstu reálného HDP ve výši 1,5 %, resp. 3,0 % mírně nad průměrem eurozóny. Míra nezaměstnanosti 8,4 % v roce 2005 a 8,2 % v roce 2006 se blížila průměru eurozóny. Do října 2010 vzrostla na 8,5 % oproti průměrné míře 9,6 % za celou Evropskou unii (EU 27).
Přestože v letech 1970 až 1999 došlo k 18% poklesu, Belgie měla v roce 1999 stále nejvyšší hustotu železniční sítě v rámci Evropské unie – 113,8 km/1 000 km2. Na druhou stranu ve stejném období 1970-1999 došlo k obrovskému nárůstu (+56 %) dálniční sítě. V roce 1999 činila hustota km dálnic na 1 000 km2 55,1 km a na 1 000 obyvatel 16,5 km a výrazně převyšovala průměry EU (13,7 km a 15,9 km). Belgie se však potýká s jednou z nejzatíženějších dopravních situací v Evropě. V roce 2010 strávili dojíždějící do Bruselu a Antverp v dopravních zácpách 65, resp. 64 hodin ročně. Stejně jako ve většině malých evropských zemí odbavuje více než 80 % letecké dopravy jediné letiště, a to bruselské. Přístavy Antverpy a Zeebrugge se podílejí na více než 80 % belgické námořní dopravy, přičemž Antverpy jsou druhým evropským přístavem s hrubou hmotností překládaného zboží 115 988 000 t v roce 2000 po nárůstu o 10,9 % v předchozích pěti letech.
Frankové mince s francouzským (vlevo) a nizozemským (vpravo) nápisem