Cenné papíry představují předměty, do kterých se investuje. Existují různé druhy cenných papírů. Obchoduje se s nimi na trzích, z nichž každý má specifická pravidla. Cílem této stránky je poskytnout přehled cenných papírů, které jsou k dispozici veřejným investorům.
Akcie jsou nejoblíbenějším investičním cenným papírem. Představují vlastně vlastnictví určité společnosti. Vlastnictví určitých společností je rozděleno na určitý počet akciových podílů. Každá akcie tedy představuje nepatrný zlomek dané společnosti. To má tři hlavní důsledky:
Nejběžnějším způsobem, jak se akcie objevují na trhu, jsou operace zvané primární veřejná nabídka (IPO). K nim dochází, když se společnost rozhodne vydat akcie, ale část z nich rozdá veřejnosti výměnou za peníze, které zaplatí noví akcionáři. Veřejnost tak získá část společnosti za cenu toho, že za ni zaplatí peníze, zatímco společnost získá obrovské množství peněz za cenu toho, že se bude muset vzdát části svého vlastnictví a také části svých zisků ve formě dividend.
Mimo IPO lze akcie nakupovat a prodávat na burzách. Jedná se o místa (fyzická nebo virtuální), kde je akciím přiřazena prodejní a nákupní cena. Kdokoli může nakupovat nebo prodávat akcie za stanovené ceny prostřednictvím makléřů, což jsou osoby oprávněné transakci skutečně provést.
Jak se stanovují nákupní a prodejní ceny? Každá strana, která má zájem obchodovat s akciemi, vydává příkazy obsahující počet akcií a cenu, za kterou se nakupují nebo prodávají. Pokud existuje příkaz k prodeji a příkaz k nákupu za stejnou cenu, provede se transakce za stanovenou cenu pro co největší počet akcií. V opačném případě příkazy jednoduše zůstanou na místě a čekají na kupující prodávající schopné splnit ceny.
Společnosti často potřebují peníze na různé účely, například na své vylepšení, expanzi, nákup jiných společností atd. Existuje mnoho forem, jak toho dosáhnout: jednou z nich je použití peněz ze zisku na reinvestice, což však poskytuje pouze omezené množství peněz, a omezuje tak možnosti expanze; další možností je půjčit si peníze od banky, ale banky mohou požadovat vysoké úroky, a to v případě, že poskytnuté záruky, ale společnost banku neuspokojují a/nebo riziko spojené s půjčkou je vysoké.
Třetí možnost se objevuje v podobě dluhopisů vydávaných podniky. Dluhopis je smlouva mezi emitující společností a kupujícím. V této smlouvě kupující půjčuje společnosti určitou částku peněz na určitý počet let. Na oplátku je společnost povinna kupujícímu pravidelně platit úrok ve stanovené výši.
Počet let, na který jsou peníze společnosti půjčeny, se nazývá doba splatnosti. Doba splatnosti se může pohybovat od několika let až po 50 let, i když tak velké doby splatnosti jsou vzácné (např. Telecom Italia). Smluvní splatnost není absolutně pevná; dluhopisy mohou být vypovězeny před splatností, což znamená, že společnost musí nejen vrátit vypůjčené peníze, ale také zaplatit prémii z důvodu předčasného ukončení smlouvy.
Dluhopisy jsou vydávány v počáteční hodnotě, tzv. nominální hodnotě, např. 1000 USD za kus nebo 1000 EUR za kus. Obvykle je stanovena minimální upisovací hodnota (např. 10 jednotek). Na konci splatnosti společnost splatí přesnou částku nominální hodnoty. Mezitím však lze s dluhopisy obchodovat na trhu. To znamená, že v průběhu trvání smlouvy lze dluhopisy nakupovat nebo prodávat za ceny odlišné od nominální hodnoty. Bez ohledu na to, jak moc může cena kolísat, v době splatnosti se cena vždy blíží nominální hodnotě. Obvykle existují dvě hlavní tendence: cena začíná na nominální hodnotě, roste/klesá až do poloviny splatnosti a pak se při splatnosti opět přibližuje k nominální hodnotě.
Třetí proměnnou, která charakterizuje hranici, je úroková sazba. Pravidelně v průběhu každého roku (obvykle v šestiměsíčních obdobích) platí společnost kupujícímu dluhopisu úrok. Tento úrok se vypočítá jako součin nominální hodnoty a úrokové sazby. Často je tato úroková sazba pevně stanovena smlouvou (např. 5 % ročně). Existují však případy, kdy je úrok indexován podle nějakého tržního indexu. Existují například úroky z dluhopisů vázané na inflaci. To umožňuje investorovi chránit se proti inflaci po dobu trvání dluhopisu. Existují také případy, kdy je úroková sazba nulová, ale dluhopis se prodává pod nominální hodnotou (diskont). Výnos investora odpovídá rozdílu mezi diskontní hodnotou, za kterou dluhopis koupil, a nominální hodnotou, která je mu na konci splatnosti vyplacena zpět.
Společnosti nejsou jedinými subjekty, které vydávají dluhopisy. Státní dluhopisy neboli komunální dluhopisy lze nalézt všude, protože se jedná o poměrně běžný mechanismus financování vlád. Státní dluhopisy, pokud je emitent politicky stabilní a jeho veřejné finance jsou zdravé, jsou bezpečnější než běžné dluhopisy firem.
Co se stane, když společnosti nejsou schopny dostát svým závazkům? Mohou nastat dvě situace. Jednou je prodlení s placením úroků, kdykoli se finanční situace společnosti příliš zhorší. Druhou je situace, kdy se společnost dostane do úpadku. V tomto druhém případě však mají na odškodnění nárok především vlastníci dluhopisů, a to daleko dříve než akcionáři. Díky tomu jsou dluhopisy v případě úpadku bezpečnější než akcie.
Mezi tržními úrokovými sazbami a cenami dluhopisů existuje silný vztah. Na jedné straně růst úrokových sazeb snižuje atraktivitu dluhopisů, a proto ceny dluhopisů klesají, protože klesá poptávka. Na druhé straně, kdykoli úrokové sazby klesají, dluhopisy se stávají velmi atraktivními, poptávka se zvyšuje a odpovídající ceny rostou. Navíc při nízkých úrokových sazbách se dluhopisy na požádání stávají zajímavou možností pro podniky, které raději ušetří peníze na budoucích úrocích, které budou vyplácet vlastníkům dluhopisů, a refinancují se u bank (nebo vydávají dluhopisy s nižšími úrokovými sazbami). Závěrem lze říci, že trh dluhopisů a úrokové sazby se pohybují opačnými směry.
Fondy se tak stávají zajímavým investičním nástrojem pro všechny, kteří nemají zájem ztrácet čas vybíráním akcií nebo dluhopisů, obchodováním apod. Investiční společnosti spravují jeden nebo více fondů, kde peníze mnoha investorů spravují profesionálové. Jeden investiční fond obvykle drží portfolio cenných papírů. O nákupu nebo prodeji těchto cenných papírů rozhoduje investiční společnost, která za fondem stojí.
Druh cenných papírů držených konkrétním fondem určuje jeho charakter: akciové a dluhopisové fondy spravují výhradně akcie a dluhopisy; existují také smíšené fondy, které vyvažují portfolio mezi mnoha druhy cenných papírů. Existují i jiné druhy fondů, pro jiné druhy cenných papírů.
Vklady samy o sobě nejsou tak docela cennými papíry, ale jsou zde zahrnuty pro úplnost, protože se také jedná o formu investice.
Bankovní vklady jsou nejobvyklejší formou spoření peněz. Existují dvě hlavní formy vkladů: Vklady se dělí na dvě skupiny: běžné a spořicí. Zatímco první z nich umožňuje přesuny z účtu nebo na účet kdykoli, druhá vyžaduje, aby peníze zůstaly na účtu nedotčené po určitou dobu, aby bylo možné získat smluvní úrok.
Investice do něj je prakticky bez rizika, pokud banka nevstoupí do konkurzu. Cenou za tuto maximální bezpečnost jsou velmi nízké úrokové sazby. Ty jsou často srovnatelné s mírou inflace, což znamená, že investor může z hlediska kupní síly skutečně prodělat. Proto jsou málokdy zajímavou investiční možností.
Burzovně obchodované fondy – jsou relativně novou inovací. Jedná se o koš akcií (podobně jako podílové fondy), ale lze je nakupovat a prodávat jako jednotlivé akcie. Výhodou ETF oproti podílovým fondům jsou výrazně nižší poplatky za správu a možnost “načasovat” kapitálové zisky nebo ztráty. Nevýhodou je, že pokud investujete 50 dolarů na výplatu, mohou být vaše náklady na obchodování vyšší, protože platíte za obchod každé dva týdny!