Co je všeobecná veřejná distribuce?
Ve finančnictví se pojmem všeobecná veřejná distribuce rozumí proces, kterým se soukromá společnost stává veřejně obchodovanou společností tím, že své akcie prodává široké veřejnosti. To je na rozdíl od klasické veřejné distribuce, při níž jsou akcie prodávány převážně institucionálním investorům.
Klíčové způsoby
Jak fungují všeobecné veřejné distribuce
Transakce, při níž jsou akcie soukromé společnosti poprvé prodány veřejnosti, je známa jako její primární veřejná nabídka akcií (IPO). Pokud IPO zahrnuje přímý prodej velké skupině investorů bez ohledu na to, zda se jedná o drobné retailové investory nebo velké fondy, pak by se tato IPO označovala jako všeobecná veřejná distribuce. Pokud by se IPO naopak zaměřovala především na velké a sofistikované investory – jako jsou investiční banky, hedgeové fondy a penzijní fondy – pak by se to považovalo za klasickou veřejnou distribuci.
Když investoři nakupují akcie prostřednictvím IPO, účastní se toho, co je známo jako primární trh. Na primárním trhu cenné papíry, které nakupujete, pocházejí přímo od společnosti, která je vydává. Pro srovnání, sekundární trh je ten, kde nakupujete cenné papíry od jiných vlastníků tohoto cenného papíru, kteří je buď předtím koupili od emitenta, nebo je koupili zcela od jiného vlastníka. Drtivá většina transakcí, které se uskutečňují, se uskutečňuje na sekundárním trhu, takže IPO jsou poměrně vzácné a pozorně sledované události.
Z pohledu společnosti existuje mnoho potenciálních důvodů pro uskutečnění IPO. Pro začátek mohou chtít získat finanční prostředky na expanzi, například výstavbou nových zařízení, náborem nových zaměstnanců, financováním zvýšených iniciativ v oblasti výzkumu a vývoje (VaV) nebo dokonce získáním konkurenta. V tomto případě by IPO představovala formu kapitálového financování.
Real World Example of a General Public Distribution
Při zvažování možností získávání finančních prostředků se společnost XYZ rozhodne pro kapitálové financování prostřednictvím primární veřejné nabídky akcií. Aby své rozhodnutí dokončila, musí se rozhodnout mezi všeobecnou veřejnou distribucí nebo klasickou veřejnou distribucí. V prvním případě bude pravděpodobně větší procento vydaných akcií v držení retailových investorů, zatímco druhý bude obecně směřovat spíše k institucionálnímu vlastnictví.
V praxi však oba různé typy IPO pravděpodobně povedou k podobným střednědobým a dlouhodobým výsledkům. Je to proto, že jakmile jsou akcie prodány na primárním trhu, investoři s nimi pak budou obchodovat mezi sebou na sekundárním trhu.
Předpokládejme například, že akcie jsou vydány institucionálním investorům, ale existuje neuspokojená tržní poptávka ze strany retailových investorů. V takovém scénáři by těmto retailovým investorům nic nebránilo v tom, aby na sekundárním trhu učinili nabídky na nákup těchto akcií od institucionálních investorů.
Stejně tak pokud jsou akcie prodány převážně retailovým investorům, ale poptávka po akciích pak stoupne mezi institucionálními investory, budou mít retailoví investoři možnost své akcie prodat. Tímto způsobem by měl sekundární trh zajistit, že akcie XYZ budou v konečném důsledku drženy těmi vlastníky, kteří si jich nejvíce cení, bez ohledu na to, kdo dostane akcie v IPO.